Fotograf na kole: Na pěknou fotografii se vyplatí počkat aneb jak jsem dělal rozhovor

Roky křižoval vrcholy Krušných hor v sedle bicyklu. Hnal se za výkonem, rychlejšími časy a osobními rekordy, ale okolní krajinu přehlížel. Zlom přišel během jedné vyjížďky, kdy při sjezdu od Dieterovy štoly k vodní nádrži Kamenička spadl a vážně se zranil. „Helmu používal, jen jednou si ji nevzal a podruhé jsem se narodil. Ale díky tomu se mi i možná rozsvítilo. Zpomalil jsem a zjistil, že kolem mě existuje krásná krajina,“ vzpomíná 2005 čtyřiapadesátiletý Martin Valina z Chomutova.

Do hor na kole stále vyráží, do batohu ale přibalil fotoaparát. „Nikdy bych nevěřil, že se budu těšit, až v dubnu rozevřou svou náruč koniklece. Až se z jara rozhlédnu na Krušné hory z výhledů kolem Poohří jako je například Mravenčák, Lestkov, Rašovické skály, či snad z nejhezčího výhledu – Černý vrch,“ popisuje.

Jeho fotografickou tvorbu ukazuje městská galerie Kryt v Klášterci nad Ohří. Výstava potrvá do 3. června. Je také autorem webových stránek www.krusnohorsky.cz, na kterých dává tipy na atraktivní výlety a píše o novinkách z Krušných hor.

Co jste fotil naposledy? (Rozhovor vznikl pár dní po vernisáži výstavy v Klášterci nad Ohří, pozn. autora)
Naposledy jsem se uklidňoval a fotil během procházky v zámecké zahradě v Klášterci před zahájením výstavy. Zámecká zahrada je úžasná v každém ročním období, a třeba podzimní obrázek odsud je i na výstavě. Mimochodem Klášterec je skvěle vložen do české krajiny, do Poohří. Z jedné strany Doupov, z druhé Krušné hory.

Jak jste se vůbec k fotografii dostal?
Hlavně bych se nechtěl stylizovat do role fotografa. Fotografování je můj čirý koníček, ve kterém jsem skloubil pohyb na horách se zachycením okamžiku. V dnešní éře digitální fotografie mi fotografování připadá hodně zjednodušené. Nemá už kouzlo tajemnosti, když se člověk vracel s kinofilmem a neměl záruku, že vůbec něco nafotil. Nehledě na to, že díky dnešní postprodukci se dají dát obrázkům jiná vnímání, která příroda snad ani sama nenabízí. A nejednou se mi i stalo, že jsem cítil, že je krajina neskutečně barevná až snová,ale aparát to neuměl tak věrohodně zachytit. Možná i proto, že nejsem fotograf.

Kdy jste začal objevovat krásy Krušných hor?
Až lehce po třicítce. Prvotní impuls přišel od mé bývalé přítelkyně, potajmu jsem si půjčoval její kolo. Musel jsem kradmo, neb jsem jí onehdy dost vyčinil za větu: „Pojď, Martine, koupíme si kola.“ A chlapská ješitnost je neskutečná. Časem jsem zjistil, že existují kromě kola i běžky. V podzimním čase objevuji zádumčivost hor i při pěším toulání.

Jaká místa máte nejraději?
Už při pohledu na turistické mapy zaujmou vrstevnice, které obepínají odlesněnou Moldavu. Je to jedno z nejkouzelnějších míst krušnohorské přírody, i když vlastně bez stromů, bez lesů. O to ale s bohatšími výhledy. Když si ji procházím po planinách, mám pocit, že se všude valí vlny, které ji jednou zcela odhalí, aby při dalším příboji Moldavu ukryly. Při dalším vlnobití se zjeví třeba jen špička kostelíka. Moldava se mi líbí i pro svou opuštěnost. Krušné hory totiž tento atribut poslední dobou ztrácejí. Na druhém konci hor mám rád Jelení. Je to asi nejchladnější místo, které může směle soutěžit s nejchladnějšími lokacemi na Šumavě. Obdivuji bezlesá mělká údolí s protékajícím potokem, která jsou obklopena poctivými krušnohorskými lesy. Nesmím opomenout rozjímání nad kostelem v Kalku, postavený našimi předky na úžasném místě. Vlastně jsou to celé Krušné hory, které mne přitahují.

Fotíte i něco jiného než krajinu?
Povětšinou fotografuji krajiny, a to nejen rozhledy a pohledy do ní, ale i detaily. Nerad fotím ve spěchu, ale rád si v klidu na obrázek počkám. Nemám problém být v jedné lokalitě, či být na „pětníku“, nebo-li najednom místě, třeba dvě, tři hodinky a pozorovat proměny krajiny ve světle. Jsem rád, když příroda vytváří nějaký děj, který se už nemusí nikdy opakovat, pro fotografa je asi to nejlepší. Jak se říká – být ve správný čas na správném místě.

Co je pro vás nejdůležitější k pěkné krajinářské fotografii?
Určitě je to světlo. Snažím se fotit paprsky v krajině, pak může být hezké i to co bych jinak přehlédl. Spousta fotografů fotí hlavně zrána nebo k večeru, kdy má příroda opravdu šmrnc. Kouzlo jedinečného okamžiku, který se neopakuje, nebo trvá jen vteřiny, mohou mít ale i fotografie vytvořené v pravé poledne. Když se mi takový záběr povede, mám vždycky radost.

Krajinářská fotografie je poměrně fyzicky náročná – velmi brzké vstávání. Na lokaci se musí ujít, ve vašem případě ujet na kole desítky (stovky) kilometrů v nočních hodinách, abyste stihl východ Slunce. Co vás na této disciplíně baví?
Krušné hory zas nejsou tak rozlehlé bez civilizace, aby se muselo jít kilometry pro obrázek. Já to mám ale komplikovanější, protože nemám auto. V mém případě to není o tom přijet na místo autem, kousek dojít a fotit. Pokud chci obrázky východu Slunce, musím nejprve zjistit, jestli tam vůbec jede ve správný čas autobus. Díky dnešní dopravní obslužnosti je to někdy dost těžký oříšek. Proto vyrážím do hor na kole na dva, tři dny. A co mne na tom baví? Zrod nového dne. V tom svítání si uvědomím, jak vše utíká. Čekám, dívám se na horizont s poznáním, kde Slunce vyjde. Pak se zjeví a stačí pár minut, zmizí z horizontu a vydá se na svou nebeskou pouť.

S jakým fotografickým vybavením vyrážíte do terénu?
Jelikož se pohybuji povětšinou na kole, v batohu vozím jen zrcadlovku, objektiv s polarizačním filtrem. Jen výjimečně mám s sebou stativ, ten spíše používám na občasné focení časosběrů.

Jaké nejextrémnější podmínky jste zažil?
Těžko soudit co bylo nejextrémnější – jestli propad do rašelin, nebo čtyřicetikilometrový návrat v mlze po prosluněném dvoudenním pobytu na horách. Určitě extrémní byly dva návraty sanitkou. V druhém případě se mi „rozsvítilo“, přestal jsem honit kilometry a zadíval jsem se do krajiny.

Máte svou nejoblíbenější fotografii? Řekněte nám její příběh…
Tím obrázkem či vlastně sérií bylo focení z Poustevny s pohledem na Výsluní. Nic nenasvědčovalo tomu, jaký koncert příroda přichystá. Málem jsem si vyčítal, proč jsem raději nezůstal v teple domova a trmácel se autobusem, abych stihl svítání. Jenže po vylezení na skalní ostroh to začalo. Mlha začala stoupat z Poohří. Začala získávat na rozměrech, z údolí se pyšně vyvalila a pomalu, ale jistě zahalovala vrcholy hor, až je zcela zakryla. Zaclonila kostel sv. Václava a v jednu chvíli zviditelnila jen věžičku chrámu. A doplazila se až do deseti kilometrů vzdálené Nové Vsi. Najednou jako by si mlha uvědomila, proč tu krásu ukrývat a pokorně se pomalu stahovala, odkud přišla. Na malém prostoru skaliska Poustevna jsem stál hodinu a půl, přitom to ale tak rychle uteklo.

Co byste poradil začínajícím krajinářským fotografům?
Určitě není na škodu si přečíst základní postupy a pak vyrazit do přírody, fotit, fotit a fotit a hledat zajímavé detaily. Mnohokrát se mi stane, že vyfotím nějaký obraz a až ve fotografii si všimnu, že mi utekl i třeba zajímavější detail. V tom právě spatřuji kouzlo fotografie, že poté odhalí krásu v reálu utajenou.

Kolik snímků jste zařadil na výstavu v Klášterci nad Ohří?
Vybral jsem asi 45 fotografií, které vznikly přímo pro tuto výstavu a několik další snímků vytvořené pro loňskou výstavu v Café Atrium v Chomutově, která byla mou první samostatnou výstavou. Přiznám se, že už jsem byl jednou galerií Kryt osloven, ale s pokorou jsem odmítl. Vnitřně jsem nebyl přesvědčen, že by mé obrázky byly koukatelné. A ty pochybnosti pokračuji i teď. Vždyť případné návštěvníky výstavy okrádám o osobní čas a nechci, aby to byl pro ně promarněný čas.

Vaše snímky prezentujete na webu www.krusnohorsky.cz . Jak dlouho existuje? Co na stránkách kromě hezkých fotografií zájemci najdou?
Vytvářím jej více jak deset let. Zájemci tam najdou nejen všeobecné informace o Krušných horách a Erzgerbirge, ale i tipy na výlety a cyklovýlety. Informují o přírodních památkách, národních přírodních rezervacích, rozhlednách, štolách, skalních vyhlídkách, muzeích a mnoho dalších zajímavostech. Každý článek doplnuji vlastními fotografiemi a fotoseriály.