Bezručovo údolí

Grunthal čili Bezručovo údolí.

Bezručovo údolí se na přelomu devatenáctého a dvacátého století stalo vyhledávaným místem pro trávení volného času nedělních odpolední. Přímo úměrně s tím, jak se prodlužovaly původně krotké a nevýbojné trasy vycházek, v něm vyrůstaly výletní hostince a další turistická zařízení v čím dál větší vzdálenosti od města.

Vůbec první hostinec vznikl na samém začátku údolí. Majitel továrny na hřebíky Franz Heeg jej už v roce 1881 otevřel přímo ve své fabrice čp. 2148 (a pro rekreační účely tento objekt slouží i po dokončení nynější přestavby). Pro hostinec bylo ale v továrně příliš stísněné prostředí a Heegova pohostinská živnost naopak v osmdesátých letech předminulého století patrně dosti prosperovala, takže už o osm let později nechal v sousedství hřebíkárny postavit velkolepou restaurační budovu s prostorným sálem nabízející také letní posezení v zahradě. Po několika desetiletích se ale časy změnily a v roce 1921 prodala Heegova vdova dům chomutovské radnici, která v něm zřídila sídlo městského lesního úřadu.

Na výletníky (a jejich peníze) se v té době totiž už těšily hostince u třech mlýnů ukryté v hlubinách údolí. Na Prvním mlýně stál v roce 1930 jeden dům se šesti obyvateli. Největší sídelní jednotku představoval Druhý mlýn, kde v téže době žilo třicet obyvatel ve třech domech a kromě turistické chaty zde byla taky myslivna. Hostinec u tohoto mlýna měl údajně existovat již roku 1837. Nejmalebnější polohu měl hostinec Třetí Mlýn stojící na soutoku Chomutovky, Kameničky a Křimovského potoka, proto se mu také říkávalo „Mlýn tří voď‘ („Dreiwassermuhle“).

Tři údolí, která se setkávala u Třetího mlýna, příjemným způsobem rušila osmikilometrovou monotónnost údolního koridoru začínající u Horní Vsi a nabízela turistům lákavé trasy výletů. Podél Křimovského potoka mohli dojít do Suchdola ležícího na železniční trati Chomutov—Vejprty . Vydali-li se na opačnou stranu, došli kolem přehrady Kameníčka do Bečova a Blatna.

Nejvzdálenější cíl nabízela prostřední cesta vedoucí osm kilometrů podél Chomutovky až do Hory Sv. Šebestiána. Na rozdíl od obou bočních údolí vedla lesnatou krajinou neskýtající žádný útulek. Možná právě z tohoto důvodu se Okresní výbor Chomutov – Hora Sv. Šebestiána rozhodl v roce 1912 postavit u soutoku Chomutovky a Pekelského potoka nákladem šestnácti tisíc korun dům pro turisty . V němčině se mu nepříliš originálně říkalo „Unterkunfthaus“ (Turistická chata). Jeho český název „Tišina“ se zase příliš nevžil, spíše bývá označován jako „Pašerácký domek“. V roce 1920 koupilo tento objekt město Chomutov a využívalo jej pro potřeby lesního úřadu (část domu ale zůstala i nadále vyhrazena pro nouzové noclehy turistů). Je však položen poněkud daleko od Chomutova a jeho turistické využití asi nikdy nebylo příliš intenzivní.

Po roce 1945
Objekty všech tří mlýnů v údolí válka nijak podstatně nepoznamenala, ba naopak. Třetí mlýn v té době nabízel patrně nejreprezentativnější interiéry v celém městě — místní správní komise si jej vybrala pro uspořádání slavnostní večeře, na které 16. ledna 1946 pohostila ministra informací Václava Kopeckého při jeho návštěvě Chomutova. Podávala se na ní jídla z jelena uloveného v městských lesích. Na Třetím mlýně také členové okresní a místní správní komise oslavili 10. května téhož roku první rok českého vládnutí v Chomutově.

Když se 15. září 1946 u Prvního mlýna přejmenovával Grundtal na Bezručovo údolí, probíhaly už několik měsíců v údolí Křimovského potoka průzkumné sondy testující možnost výstavby nové přehrady na pitnou vodu. Na ně navázala stavba nového vodovodního řadu, který měl do Chomutova přivádět vodu jak z nově připravované přehrady, tak z přehrady Kameníčka. Slavnostního výkopu se 14. dubna 1948 zúčastnil ministr techniky Emanuel Šlechta.

Po novém vodovodu následovala v roce 1953 stavba Křimovské přehrady. Její realizaci provázely těžkosti a úpravy původního projektu, takže byla dokončena až v listopadu 1959. Během více než deseti let trvajících prací sloužil Třetí mlýn jako ubytovna dělníků a na počátku šedesátých let se nacházel v devastovaném stavu.

Roku 1964 došlo k jeho kompletní rekonstrukci za 931 tisíc korun. Provoz zahájil 30. ledna 1965 Restaurace nabízela místa sto padesáti návštěvníkům a kapacita ubytování byla pětačtyřicet lůžek každý pokoj měl tekoucí teplou i studenou vodu a sprchový kout. V době svého otevření byl nejlépe vybaveným ubytovacím zařízením v Chomutově. (Na počátku devadesátých let minulého století byl uzavřen a před několika lety byla stržena i jeho chátrající budova.)

Ve stejné době, dvacet let po válce, se k životu znovu probudily i oba zbývající mlýny. Ještě v roce 1963 se uvažovalo o tom, že na Druhém mlýně bude zřízeno lesnické učiliště. V červenci 1964 jej ale získal okresní výbor Svazu pro spolupráci s armádou (Svazarm) a během čtyř let jej upravil na ubytovací zařízení (kapacita devadesát lůžek), jehož součástí byly i stanové tábořiště a autoservis. Restaurace na Prvním mlýně byla otevřena v roce 1967; zpočátku fungovala pouze sezónně.

V letech 1965 až 1967 také začala vznikat první ucelená koncepce rozvoje zájmové oblasti Bezručova údolí. Závažným nedostatkem celého prostoru bylo to, že vozovka v údolí končila u Třetího mlýna. Silnice, která od něj před rokem 1945 pokračovala až do Hory Sv. Šebestiána, nebyla použitelná a k její rekonstrukci došlo až po roce 1970.

Jedinečnost Bezručova údolí a jeho okolí se dočkala zaslouženého ocenění nejprve v roce 1994, kdy došlo k vyhlášení přírodní rezervace „Buky nad Kameničkou* podél stejnojmenného potoka a následně pak na jaře 2002, když bylo prohlášeno za přírodní park. V době zcela nedávné pak podstatně zvýšena jeho atraktivitu nová cyklostezka