Krušné hory   Krušnohorsky myslet, žít a snít

07. listopadu 2014   Charakteristika Krušných hor  

Oblasti: | Komentáře: zatím žádný | 768 x přečteno

Dým z milířů – výroba dřevěného uhlí v Krušnohoří

Osídlování středních poloh Krušných hor v 11. až 13. století, spojené s mýcením rozsáhlých ploch, vedlo ke značnému rozvoji uhlířství. Díky první stříbrné horečce se Krušné hory se svým hornickým centrem Freibergem staly ranou evropskou průmyslovou oblasti, ve které rozsáhlý hutní provoz požadoval velké množství uhlí. Doprava dřevěného uhlí k hutím byla méně náročná než doprava dříví. V místech těžby dřeva proto existovala současně i stanoviště miliřů. Farář ze Scheibenbergu C. G. Lehmann napsal ve své kronice  Krušných hor k roku 1640:

„Lesu byla stavbou hamrů odňata jeho divokost, dřevorubci a uhlíři prosvětlili největší lesy tak, že toto dříve nevýslovně lesnaté pohoří trpí nyní nedostatkem dřeva.“ Podle přibližného odhadu platí, že k získání 1 kg stříbra byla potřeba 1 tuna dřevěného uhlí. Tomu odpovídaly i požadavky na hospodaření uvedené v lesních řádech saských kurfiřtů. Uhlířům mohly být poskytnuty pouze špatné kmeny, které nebyly vhodné jako dřevo na prkna nebo stavební dříví. Také kácení a odhadování množství dřiví od oka jím bylo zakázáno, provoz milířů byl povolen pouze v období od Zvěstování Panny Marie (25. března) do 16. řijna. Lesní řád z roku 1697 omezil pálení uhlí pouze na pařezy, které uhlíři museli sami vyklučit a očistit, než je mohli skládat do milířů.

V řetězci montánních prací sice uhlíři stáli na úrovni horníků a hutníků, byli však považování za podivíny a temné bytosti a i kvůli nízkému ocenění jejich výrobků byli na nejnižší příčce společenského žebříčku. Stranou v lesní pustině šli za svou těžkou práci, často za nedůstojných podmínek a podporování pouze svojí rodinou. Výjimku tvořily hutě, které kryly svoji potřebu volným dřívím z kurfiřtských lesů ve vlastních milířích, a v horním a hutním řádu z roku 1721 předepisovaly uhlířům dokonce nošení uniformy. Centrální milíře pro velké hutě se nacházely v blízkosti míst, do kterých se dřevo plavilo po vodě z odlehlých lesních revírů. Tato pracoviště platila paušál za každý kbelík dřevěného uhlí.

Od roku 1820 začalo být dřevěné uhlí stále více nahrazováno černým uhlím a koksem, čemuž od poloviny 19. století napomohla i železniční doprava. Na krátkou dobu ještě výrobu dřevěného uhlí oživila válečná a poválečná období ve 20. století. V dobách NDR bylo několik milířů provozováno v režii státních lesů.

Snadno hořlavé dřevěné uhlí má řadu výhod oproti obyčejnému palivovému dříví. Protože plyny, obsažené v plameni, uniknou již při jeho uhelnatění, hoří pak dřevěné uhlí bez plamene a bez síry při vyšší teplotě než dřevo (200 až 250 °C) a ve žhnoucím stavu je možné je přepravovat na velkou vzdálenost.

Než lidé zcela poznali procesy uhelnatění dřeva, byly uhlířům kvůli jejich šikovnému zacházení s ohněm přisuzovány mystické schopnosti. Milíře z dřevěných polen, která byla naskládána do polokoule nebo kuželovité hromady kolem středového kůlu a přikryta vrstvou popele, dmu a hlíny, se stavěly už ve starověku. Za přísně regulovaného přívodu vzduchu se milíř zapálil. Důležité bylo, aby se nespálilo více dřeva, než je třeba k zahřátí celého objemu milíře na teplotu uhelnatěni, které počíná při 280 °C. Kromě plynných produktů rozkladu pň tom vzniká asi 35 % dřevěného uhlí. Aby milíř správně hořel, museli do něj uhliň prorážet spedální dlouhou latí vzduchové otvory, přičemž se vystavovali nebezpečí, že se do milíře propadnou a uhoří. Stálá nutnost udržovat dny a týdny regulovaný přísun vzduchu, aby oheň neuhasí, ale aby ani dřevo nevzplálo plamenem, uhlíře zatěžovala natolik, že mívali stavy úzkosti, trpěli nedostatkem spánku a měli jizvy po popáleninách.

Když barva kouře signalizovala konec uhelnatění, nechal se milíř vychladnout a rozhrabal se. Při zuhelňování ve zděných milířích bylo možné získat i dříve nevyužité vedlejší produkty, jako jsou dehet a dřevný ocet. Efektivněji se dá proces řídit v nádobách bez přístupu vzduchu (retortách, válcích), které jsou zahřívány zvenčí pomocí dmychadla horkým vzduchem z vysokých peci či vodní párou.

V případě potřeby vyráběli uhlíři také popel pro sklářské hutě, tkalce nebo mydláře. Díky malým mikroskopickým trhlinám, prohlubním a kanálkům (pórovitost dřevěného uhlí dosahuje 70 až 85 % a jeho vnitřní povrch činí 50 až 80 m2/gram) má dřevěné uhlí vysokou absorpční schopnost, a lze je proto využívat jako aktivní uhlí. Používá se pro filtrování a čištění vody, pro odstraňování přiboudlin z destilátů, ke konzervaci látek náchylných k hnilobám, pro čištěni a odbarvování tekutin nebo jako uhelné tablety proti průjmu.

Největším ohrožením tohoto starého řemesla je dnes klesající poptávka. Jeho zbývající zástupci se v rámci celé Evropy sdružuji ve spolcích usilujících o uchováni tradice.

Dnes najdeme milíře nad vesničkou Sosa Milíře v Krušných horách , vedle přehrady Sosa jsou milíře již bohužel opuštěné.

nad Sosou

1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (Nehodnoceno)
Loading ... Loading ...

Co by Vás mohlo zajímat



Odpovědi


8 + = 13




© 2009 Krušné hory Krušnohorsky myslet, žít a snít.