Toulal se, tápal okolo rašeliništních rybníčků, snad bych se i potápěl. Získával naději kolem horských, zasněžených, meandrujících potůčků.
Zkoušel to na běžkách sám si tvoříc stopy ve sněhu místy sahajícím po kolena. Dokonce sněžnice stvořil a bloudil v hlubokém sněhu, věříc že ji potkám.
Šlapal do výšin s očima zaostřenýma pozoroval hluboko pode mnou krajinu a pevně věřil že spatřím siluetu koně s jezdcem.
Popelku na Juráškovi i s Tajtrlíkem. Toulal se ve dne, při západu, při svítání.
Popelka se zjevila, i s Tajtrlíkem. Bytí dostalo novou dimenzi. Existence se naplnila světlem, sluníčkem. Byla plna naděje. Nejde popsat nepopsatelné.
Běží, sníh třpytící se pod kopyty, ve sluníčku zjevuje se její krása. Krásná symbióza Popelka a Jurášek.
Pak se zjevil, hlava se zamotala, den se stal nocí, světlo tmou, vločka kroupou.
Kamarat od Tatier.
A to je v riti.