Gabrielina Huť

Gabrielina Huť byla před svým zánikem osadou obce Kalek (okres Chomutov). Ležela 4 km jihozápadně od Brandova, poblíž státní hranice, v nadmořské výšce 585 m uprostřed lesů v údolí Telčského potoka poblíž jeho soutoku s Načetínským potokem. Její katastr měřil 1193 ha.

Ves byla založena roku 1779. V letech 1778 – 1780 zde totiž hrabě Jindřich Rottenhan, majitel Červeného hrádku, vybudoval novou železárnu. Na počest své dcery Gabriely nazval huť Gabrielinou hutí a tento název se přenesl i na vesnici vznikající jižně od ní. Předtím zde bylo jen pár roztroušených domků uhlířů a dělníků pracujících v lese.Některé prameny ovšem uvádějí, že nově založená osada nebyla prvním osídlením na tomto místě – ještě dříve tu prý stávala vesnice zvaná Telč. Zřejmě proto se také někdy jako datum vzniku osady uvádí rok 1632. Téhož roku byla také postavena Thunská silnice do Rudolic v Horách. Silnice do Brandova vznikla až v roce 1833.
Zajímavé je, že až do roku 1918 se vedle německého názvu Gabrielahütten udržel i český název Gabrielčina Huť (lidově Gabrielka). Teprve v roce 1921 byl zaveden nezdrobnělý úřední název Gabrielina Huť. Od roku 1869 byla vesnice osadou obce Kalek; po roce 1938 byla nějakou dobu administrativně připojena k Brandovu.

Původně se železářská výroba soustředila v severozápadní části okresu Chomutov, kde byla významná ložiska železné rudy a desítky dolů. Od 17. století vedlo zavedení vysokých pecí ke vzniku rozsáhlejších železáren, jejichž provoz vyžadoval splnění řady podmínek, především zajištění dostatečného množství paliva a vody pro pohon pomocných zařízení. Tím se uvolnilo doposud těsné spojení železáren s doly a nové závody vznikaly i v severovýchodní části chomutovského okresu, např. v Načetíně. Důvodem pro vznik tohoto provozu byla i možnost zpracovat jinak těžko využitelné zásoby dřeva. Později (v roce 1749) byla tato železárna přeložena do blízkého Kalku a pro nedostatek vody v Kalku byla zřízena nová pobočka právě v Gabrielině Huti. Ruda sem byla dodávána z dolů v severozápadní části okresu Chomutov (např. z okolí Mezilesí). Zdejší podnik měl poměrně dlouho jen jeden hamr na zpracování železa. Ke konci 18. století se ovšem objevily snahy zlepšit a rozšířit výrobu; ty se ale plně rozvinuly až po roce 1809, kdy se majitelkou huti po smrti svého otce stala Gabriela, provdaná za hraběte Jiřího Buquoye. To byl velmi vzdělaný muž a na svých panstvích podporoval rozvoj průmyslu. Za jeho vedení byl zdejší závod podstatně rozšířen a výroba železa v Kalku i Gabrielině Huti stoupala a zlepšil se jeho i výtěžek. Bylo zde rovněž zavedeno zužitkování odpadních produktů, ze kterých se vyráběla mořidla, barviva apod.

Gabrielina Huť měla vysokou pec (zrušenou v roce 1817 – byla přestavěna na pec na výrobu oceli), drtírnu rudy, tři tyčové hamry, jeden plechařský hamr a cínovnu. Na počátku 19. století se huť zaměřila na výrobu plechů – všechny čtyři hamry přeměněny v plechařské. Roku 1835 byla zřízena válcovna plechů a výroba byla tak úspěšná, že plechy z Gabrieliny Huti s úspěchem obstály na průmyslové výstavě v roce 1836. Roku 1842 byla válcovna rozšířena o cínovnu na výrobu leštěných anglických plechů.

V roce 1859 patřily k huti tři hamry se třemi nadhazovacími kladivy a třemi vodními koly, válcovna plechů se třemi žhavicími výhněmi na dřevo a hnědé uhlí, dále válcovna na leštění plechu, pudlovací pec a válcovna tyčí. K pohonu sloužil parní stroj a vodní kolo. Roku 1857 byl zaveden parní buchar a k vytápění pecí Siemensův generátor.

Gabrielina Huť nebyla nikdy velkou vesnicí, neměla kostel ani hřbitov, jen od roku 1838 jednotřídní školu, která od roku 1883 sídlila v domě čp. 4. Farou i poštou patřila ke Kalku. Okolní lesy byly bohaté na zvěř. Také zde zachycovali polenové dříví, plavené sem po potoce. Severovýchodně od Gabrieliny Huti bývala při státní hranici tzv. Žlutá pila (zbytek náhonu se dochoval poblíž tábora). V roce 1858 dal hraběcí lesní úřad instalovat v Gabrielině Huti stroj na výrobu šindelů, poháněný vodním kolem. Vyrábělo se tu 80 – 100 šindelů za hodinu.

Roku 1864 přešla Gabrielina Huť i železárny v Kalku do vlastnictví hraběnky Isabelly Trauttmannsdorfové, rozené Buquoyové. V 60. letech 19. století se již ale začala projevovat konkurence nových železáren, zvláště kladenských a ostravských, která stlačovala ceny výrobků. K tomu se navíc přidaly vysoké ceny a nedostatek dřevěného uhlí. Železárny v Gabrielině Huti se svými špatnými dopravními cestami a málo bohatými surovinami přestávaly takovéto konkurenci stačit. Z těchto důvodů výroba neustále klesala a v roce 1867 došlo v Gabrielině Huti k zastavení provozu a o rok později byla výroba zastavena i v Kalku.

Hraběnka prodala v roce 1871 oba podniky chomutovským železárnám (Krušnohorské a ocelářské společnosti). V důsledku likvidace této společnosti roku 1874 se provoz v železárnách v Kalku i Gabrielině Huti znovu zastavil. Roku 1876 koupila oba podniky nová společnost čtyř podnikatelů, ale práce byla obnovena pouze na šest let a v roce 1882 byl provoz definitivně zastaven a zařízení hutě rozprodáno.

V roce 1890 se zdálo, že průmysl v Gabrielině Huti znovu ožije. Karel Engelhart z Rübenau v Sasku, jeden z majitelů z roku 1876, zřídil v objektu zrušené hutě továrnu na dřevitou šedou lepenku. Pohon obstarávala turbína, poháněná vodou Telčského potoka. Další podnikatel si tu otevřel firmu vyrábějící dřevěné pažby k dětským puškám. Ve vesnici byly tehdy dva hostince, jejichž majitelé měli i řeznictví a jeden kramář. V létě se jim živnosti celkem vyplácely, neboť sem jezdilo mnoho turistů a letních hostů, ale v zimě to bylo horší, protože vesnice bývala úplně odříznuta od světa. A tak výroba i živnosti začaly upadat. Navíc papírnu postihl v roce 1894 požár.

Existence obce byla závislá na průmyslu a když zanikl, zůstalo tu jen několik rodin lesních dělníků. Ostatní se odstěhovali především do Kalku a Brandova. Odsun občanů německé národnosti v roce 1945 pak Gabrielinu Huť úplně vylidnil a obec již nebyla dosídlena. V roce 1955 byla úředně zrušena a její katastr byl připojen ke Kalku. Zdejší zástavba byla zbourána v roce 1959.

Z většiny domů se dodnes dochovaly jen zbytky základů a terénní nerovnosti, z několika dosud stojí zbytky zdí postavených z cihel a modré strusky, kterou zde můžete najít ve velkém množství na cestě v podobě modrých a tyrkysových kaménků (skvělý suvenýr). Zřetelných je i několik sklepení. Z pozůstatků zaniklé obce stojí za průzkum torzo domu v jižní části osady po levé straně cesty do Rudolic v Horách. Dochovala se z něj větší část obvodových zdí a dvě částečně zahloubené místnosti. V severovýchodní části osady po pravé straně cesty do Brandova se zachoval asi 10 m dlouhý vyzděný klenutý sklep (výška asi 2 m). Původní vstup býval na východní straně; na západní straně je jen úzký otvor.
Zaniklou obec také připomíná nedávno obnovený vodní rezervoár s kamennou hrází na Telčském potoce – v parném létě ideální místo k osvěžení, případně ke koupání (pouze pro odvážné – voda v přehradě je dost studená). V případě horšího počasí přijde vhod spíše dřevěný turistický přístřešek, nedávno postavený poblíž vodní nádrže.