Toulání v Krušných horách aneb příběh o pejskovi

Jak bych si chtěl ještě letošní zimu pořádně s běžkama zabrodit ve sněhu a brouzdat po krušnohorských planinách beze stop. A být tím prvním, který ji udělá…

Zatím je to spíš o pěškování. Ale i to může kromě skvělého pocitu na duši přinést adrenalin.

Při jednom takovém toulání se po horách nás míjí lesáci – jestli jsme neviděli jezevčíka.

Napadlo mne provést výměnu telefonních čísel, jenže pak jak na potvoru by se určitě neodehrál příběh ala Hollywood.

Takže odpovědí bylo „bohužel“. A pokynutí s pozdravem „Ať se daří“.

A pak filmový příběh začíná, po 15 minutách vidíme na cestě mokrého a klepajícího se tvora. A nikde nikdo. V okolí na procházce nebyl ani Zdeněk Srstka, natož Marta Kubišová. Co vymyslet?

Velkou naději jsem vkládal do nedalekého stavení u Nového Domu, kde občas přebývají myslivci. Želbohu s koncem lovecké sezony po nich nebylo ani slechu, natož vidu. Čas plánovaného odjezdu busu se blížil, jaképak se nabízejí alternativy?

Vlastně jen jedna jediná, vzít jej s sebou. A v autobuse už by se nabídly dvě možnosti. Buď mu udělat pelíšek v teple domova či nechat v psím útulku a do Krušných hor rozhlásit „Byl nalezen jezevčík drsnosrstý – tam a tam, k vyzvednutí – tam a tam“.

Díky čerstvému, čistému krušnohorskému vzduchu asi probíhají na horách zdárně i myšlenkové pochody. Vyklubala se ještě jedna myšlenka, zavolat kamarádovi dřevorubci z hor: „Kamaráde našel jsem na horách psa“. „Tak to se máš“ odpovídá.

Nezná-li nějakého lesáka, kterému schází psík, jezevčík drsnosrstý. Dřevorubci povětšinou znají po okolí všechny lesníky.

Ještě, že ty mobily existují, do pěti minut byl hovor opětován. Udání přesné polohy a vyčkání do příjezdu majitele.

Příběh Hollywoodu byl zdárně dokončen.