Jedno vím jistě. Součástí mého života se stalo kolo, ač se na něm dvakrát přizabil, neopustil jej a není důvod opouštět..
Pouze trochu zklidnil hormony, nesleduji časomíru za kolik kopec vyjedu, kolik toho ujedu. V extrémním počasí již nemám touhu kolo osedlat.
Kolik našlapu za celej rok? Již nesleduji. Ani pořádně nevím jestli funguje cyklocomputer.
Jestli je to věkem, či právě těmi pády, které jsem neměl pod kontrolou? Čert ví. Ale co vím, stává se ze mne cyklista-kochálista.
Sice ještě kopce vyjedu, o kole-elektrokole nepřemýšlím, ale zaujme- li mne nějaká krušnohorská scenérie, podívám se vzhůru, udělám kalkul jak to vypadá se světlem-sluníčkem a pokud mi to stojí za zvěčnění, kolo odložím opatrně / i když zlí jazykové tvrdí, že své kolo až tak neopečovávám))/ a čekám na ten, pro mne pravý okamžik, zmáčknout spoušť foťáku.
A mezitím se kochám.
A vo tom to je…