Zimní Božídarská rašeliniště

Jak já ty běžky nesnášel. Přál si totální globální oteplení, aby se sníh poznával jen z vyprávění či ze zežloutlých pohlednic. Jinak jsem v tom běžkování neviděl pražádné pozitivum. Jenže musel, když chtěl být se svou milou Mílou. Ta je zbožňovala.

K tomu ta nepříjemná symbióza – sníh, což znamená zima, mráz, z toho důvodu pořád musel bejt obalenej jak cibule.

Pak jaksi evolučně, krůček po krůčku, začal objevoval pozitiva mé spolupráce se ski. Poznával třeba místa, která jsou v létě zapovězena – třeba taková rašeliniště.

A ty běžky si zamiloval. V zimním čase umožňují nové rozlety. Trasy jsou totiž tvořeny i v místech, která jsou nám právě díky rašelinnému podloží v létě zapovězeny.

Jedno běžkování v okolí Božidarských rašelinišť.

Božídarské rašeliniště, území mezi Božím Darem a Rýžovnou, je chráněno od roku 1965. Jde ve skutečnosti o celý komplex rašelinišť, která přecházejí jak do smrkových porostů, tak i do horských rašelinných luk. Celému území vévodí vrch Špičák (1115 m).Voda z bohatých srážek se vsakuje a vyvěrá na povrch v četných pramenech. Kolem pramenů vznikají močály a jezírka. Rostou zde převážně ostřice, sítiny a rákos. Později se rozrůstají hlavně rašeliníky – mokřad se postupně mění v rašeliniště. Rašeliník dole odumírá, nahoře však stále přirůstá. Tím se celé rašeliniště postupně bochníkovitě vyklenuje. Rašeliníků je velké množství druhů, všechny jsou si však vzájemně podobné. Mohou být zelené, nažloutlé nebo načervenalé, často jde o reakci na množství světla. Jen na Božídarském rašeliništi je jich 24 druhů.

Rašelina bývá někdy označována jako nejmladší uhlí. Na řadě rašelinišť se těžilo nebo těží. Výjimkou není ani Božídarské rašeliniště. Systematická těžba zde začala již v 18 století. Rašeliniště bylo odlesněno, k odvodnění sloužila pravoúhlá síť odvodňovacích kanálů. Voda pak byla odváděna hlavním příkopem. Kvádry rašeliny (borky) se získávaly ručním rýpáním. Těžba rašeliny zde probíhala až do druhé světové války.