Krušné hory   Krušnohorsky myslet, žít a snít

Krušné hory Krušnohorsky myslet, žít a snít

02. června 2009 Glosy

Oblast: None | Komentáře: zatím žádný | 358 x přečteno

Král Šumavy 2009, příběh účastníka

autor: RoKro

Krále Šumavy jsem jel poprvé v roce 2001 a to 70km trať, tehdy zvanou krátká, dnes po přidání 45km trati je to ta střední. Zážitek to byl silný a rozporuplný. Počasí vyšlo parádně, trať byla náročná a krásná, do cíle jsem dojel v první polovině. Ale ty šílené masy lidí fakt nemusím, prvních 20km se každou chvíli v trojstupu tlačil každý menší kopeček. Od té doby jsem si říkal, že jestli se tam někdy vrátím, tak jedině na dlouhou, na kterou vyráží dav jen poloviční a je složen z borců zdatnějších a jezdivějších. Jenže k absolvování stovky to chce mít zase trošku víc natrénováno, takže jsem o tom sice rok co rok každou zimu snil, ale na jaře jsem vždy věděl, že na to zkrátka nemám.Až vloni jsem o tom uvažoval velmi vážně, ale nepřesvědčil jsem nikoho ze svého okolí ke spoluúčasti a samotnému se mi to celé absolvovat nechtělo. Jde totiž také o vzájemné hlídání kola při prezentaci, po dojetí v cíli při vracení čipů a fasování guláše atd. Takovéhle akce bohužel chmatáci vyhledávají. Letos jsem to konečně „rozštípnul“ a přestože se mi opět nepodařilo žádného kamaráda pobláznit, přihlásil jsem se. Začal jsem se trochu bát, přeceněn takhle náročné trasy obvykle (vlastně nikdy) nejezdím.

Pro svou potřebu dokazovat si, „jakej jsem macho“ jsem si lepší ročník vybrat opravdu nemohl. Týden před závodem se počasí z tropických třicítek zlomilo v deštivý březen. Začal jsem se bát trochu víc. Pršelo pořád a předpověď na sobotu pro Klatovsko zněla: „zataženo, déšť nebo přeháňky, noční teploty 6, denní 9 stupňů“. Radši jsem si koupil a obul nové pláště, tlustší a s pořádnými špunty do bahna. V brýlích jsem vyměnil tmavá protisluneční skla za čirá. Začal jsem usilovně přemýšlet, co na sebe. Ve hře byla až do posledních minut i zimní membránová neprofuk nepromok bunda a čepička pod helmu. Řetěz jsem namazal mazadlem do extrémních zimních plískanic.

Poprvé jsem zmoknul už v pátek odpoledne, když jsem nakládal kolo a další věci do auta. Z Berouna do Rokycan jsem jel po dálnici v průtrži, u Plzně už nepršelo, za Plzní byla místy i suchá silnice a dírou v mracích na chvilku vykouklo i sluníčko. V Klatovech jsem se v areálu plaveckého bazénu prezentoval a při návratu k autu už jsem viděl, jak o kilometr dál na kraji lesa prší a blíží se to. Při dosednutí do auta to akorát přišlo. A pršelo a pršelo a přestalo až nad ránem. Nějak se mi nedařilo utěšovat se slovy: „Aspoň se na trati nebude prášit.“ Zajel jsem si do místního obchodního areálu, kterým se „honosí“ už každé české město, a v nějakém obchoďáku nakoupil papu k večeři. Co se budu takhle před výkonem odbývat? Vybral jsem s čabajku, parenicu a nějaké dobré pečivo. Nechtěl jsem to chroupat na parkovišti mezi tisíci nakupujících, tak jsem vyjel za město najít nějaký plácek u silnice, kde bych v autě přespal do rána. Po pár kilometrech jsem skončil na vyasfaltované ploše u areálu nějakého lomu a štěrkovny, nebo co to bylo. V klidu jsem si labužnicky sežvýkal své dobroty, smetl ze sedačky drobky a zapil to magnésií a mattoniho kyselkou. Minerály budou zítra sakra potřeba, aby nenastoupily křeče. Spal jsem celkem dobře a probudil se chvíli před šestou hodinou, na kterou jsem si pro jistotu nařídil na mobilu budík.

Posnídal jsem své oblíbené povidlové buchtičky a vysosal k nim brčkem půllitr kávy z krabice. Popojel jsem někam blíž k centru, zaparkoval vedle dalších účastníků a začal jsem skládat kolo a přidělávat na něj startovní číslo. Měl jsem ho totiž složené v kufru auta, aby nebylo na očích a nelákalo zloděje. Pořád jsem ještě nebyl rozhodnut, co na sebe. Nepršelo, moc ani nefoukalo a teplota byla mírně přes deset stupňů. Různí lidé kolem k tomu přistupovali velmi různě. Někteří měli regulérní zimní oblečení, dlouhé čápáky a pořádné bundy, pod helmou šátky, jiní borci zase vyráželi v kraťasech a dresech s krátkým rukávem. Někdo jel s batůžkem, někdo jen tak nalehko. V posledních minutách jsem tedy zvolil na vršek moiru s krátkým, moiru s dlouhým a přes to dres s krátkým. Na nohy jen kraťasy, nad kotník pásek s elektronickým čipem a na ruce bezprstové rukavice. Návleky na kolena i čepičku pod helmu jsem nechal v autě a do kapsy pod sedlo jsem si strčil jen náhradní rukavice, kdyby se mi ty jedny namočily a zábly by mě ruce. Kromě náhradní duše, lepení, nářadíčka a gelu jsem v brašničce pod sedlem vezl ještě ty náhradní rukavice, peněženku, mobil a klíčky od auta. V zapínací kapse dresu na zádech jsem vezl gpsku, foťák, musli tyčinku a další gel. Po deseti kilometrech k tomu přibyly i brýle. Když jsem funěl svým (i ostatních) šnečím tempem ve stoprocentní vlhkosti, tak se hrozně mlžily.

Na náměstí jsem se zařadil pěkně na konec davu a už tři minuty po startovním výstřelu v 7:30 jsem projel krokem přes snímací rohože. S tím jsem počítal. Mým cílem od začátku bylo ujet celou trasu 105km a v ideálním případě to stihnou do 18:00, takže za deset a půl hodiny. Dosáhnout i se zastavením na občerstvovacích stanicích průměrnou rychlost 10km/h se nedálo být nereálným cílem. Prvních několik málo kilometrů po asfaltu a po ještě slušné zpevněné polní cestě bylo fajn, všichni kolem mě to jeli tzv. „na pohodu“, nikdo se nikam netlačil a nestrkal, všichni měli asi velmi podobné cíle a každému bylo jedno, jestli bude dvanáctý, nebo až desátý od konce. Po vjezdu do lesa jsem poprvé spatřil, co nás v tomto dni čeká. Sesedat a tlačit. Rozblácená cesta, klouzající kola, klouzající nohy. Byl to jen mírný kopeček. Nebyla tam žádná ideální stopa, jen bezpočet stop od těch pěti set jezdců, kteří tudy projeli před námi. Na mokrých a zabahněných kořenech a kamenech klouzalo kolo do všech stran a zadní kolo se navíc protáčelo. Jak sesedne jeden, musí většinou dolů i ti za ním. Ještě nejsou mezi závodníky takové rozestupy a na té klouzačce ani není možné rychle změnit směr a vyhnout se a objet stojícího jinudy.

Co se týče první poloviny závodu, tlačil jsem toho víc, než mi bylo milé, dost úseků bych jel, krokem, ale jel, měl jsem na to fyzicky i technicky. Jenže kvůli lidem všude kolem to nešlo. Tím si ale nestěžuji a nebrečím, že bych v cíli byl o pár míst dříve. Cestou jsem poznal a doslova na vlastí kůži zažil všechny druhy bahna, co jich jen na světě je, a možná i pár navíc. Od řídkého tekutého blátíčka, které čekalo v půl metru hlubokých neobjatelných loužích, přes rozježděnou čvachtačku až po bláto skoro suché, které jsem párkrát potkal v úsecích s pískovým podložím. To se na cestičce válely chuchvalce hmoty tuhé jak modelářská hlína obalené pískem. Velmi kvalitní druh bahna se též vyskytoval na motokrosové trati, po níž jsme pár set metrů v muldách sjížděli (dole čekala pro jistotu zdravotnická pomoc). No a tráva na loukách, to nebyla tráva, to byl jen další druh bahna, bahno maskované. Jako jsou kožichy s chlupem dovnitř, tak tohle bylo bláto se zeleným chlupem ven.

Technika jízdy, tedy tam, kde se jet aspoň trochu dalo, spíš než cyklistiku připomínala krasobruslení. Anebo spíš opilého kozla na ledě. Ještě že jsem si před závodem povolil nášlapné pedály, aby šla bota „vycvaknout“ nižší silou a tedy rychleji. Jednou mě to zachránilo před potupným skácením se do louže velikosti středního močálu. Naštěstí jsem nohu z pedálu na poslední chvíli vyrval a do bažiny jsem si pouze stoupl. Ani mi do ní nenateklo, protože už byla toho humusu dávno plná a roztomile čvachtající. Někteří však neměli takové štěstí, mnoho borců se pyšnilo jednou polovinou těla z boku absolutně šedohnědou poté, co se v bahýnku regulérně vyváleli. Bahno bylo dokonce i ve vzduchu. Nemluvím o tom cákajícím a od kol odletujícím, ale o molekulárním. Celou cestu mě provázel zápach bahna, jaký je cítit třeba při vypouštění rybníka. Není také divu, bahnem byli pokrytí jezdci i jejich oři. Sám jsem dvakrát musel zastavit a rukou a klackem odloubat několik kilogramů bahna ze zadní stavby, aby se zadní kolo zase vůbec mohlo aspoň točit. Z kazety byla jen jakási beztvará hnědá bakule a řetěz si sám vybíral, na kterém pastorku se zrovna chce točit. Manipulací s přehazovačkou jsem na to neměl moc velký vliv.

Naštěstí přišel první brod a tam se většina bláta odplavila a kolo začalo zase na chvíli fungovat. Strach, že by po té koupeli byl řetěz odmaštěný a začal nasucho skřípat, jsem fakt mít nemusel. Za pár metrů se opět proměnil v hnědého putujícího hádka bez postřehnutelných článků.
Brody byly vůbec kapitola sama pro sebe. Když jsem doma ukazoval těch pár fotek, které jsem nacvakal, dcerka se u obrázku velké louže uprostřed louky zeptala, jestli to je ten brod, o kterém jsem mluvil. Chacha, možná v předchozích ročnících bylo v brodech vody k nábojům, jako v této louži (a v mnoha desítkách dalších), ale letos proudilo všemi třemi brody vody krapet víc. Zkoušel jsem je projet, pro diváky, ať mají pořádnou zábavu, když tam v tom hnusném počasí přišli a povzbuzovali, ale nedal jsem ani jeden. Při své první účasti před lety jsem i ten nejhlubší a s nejvyšším okrajem pro nájezd a výjezd jako jeden z menšiny projel, ale tohle byla úplně jiná liga. Zařadil jsem dobrý převod, ale ten odpor vody mě zastavil a proud málem porazil do boku. Sestoupil jsem, kolo v proudu pořádně vymáchal a vytlačil na břeh. Tam už čekal vodník a dal mi napít z litrovky rumu, aby se trošku rozehřály ty rázem ztuhlé nohy. Ta voda měla totiž teplotu, při níž se i pivo považuje za přechlazené. Ale cože? Vodník? Jojo. Měl s sebou i malé vodníče. Prý tam takhle číhá poslední roky vždycky a cyklisty netopí, ale pomáhá jim a povzbuzuje, snad i bubnováním.

U tohoto brodu jsem letos viděl jediného borce, který to přejel, nechápu vážně jak. Ostatní tam padali, seskakovali, nebo srabácky slezli předem a přebrodili s kolem v ruce. Já dojel asi do půlky, stejně jako u brodu následujícího asi o půl kilometru dále. V posledním brodu na 80. kilometru přes Úhlavu jsem se dostal do tří čtvrtin, ale tam jsem taky skončil. Diváci byli báječní, povzbuzovali a fandili a bylo vidět, jak mi drží palce, abych to zvládl celé. Prý jsem tam aspoň dojel nejdál, co viděli. I to mě hřeje, jestli to ovšem ze soucitu neříkali každému. Kolem toho osmdesátého kilometru to vůbec bylo výživné. Tato část trasy sice vedla víceméně rovinou, ale to neznamená, že by to byla nějaká odpočinková „zívačka“. Kdo někdy jel po podmáčené louce, na které stojí voda a pneumatiky se v těch lehčích místech boří jen deset centimetrů hluboko, chápe, o čem mluvím. Proto i na rovině jsem měl zařazen nejmenší talíř. Ten byl v tomhle závodě vůbec nejpoužívanější, minimálně co se času zařazení týče, ale možná i podle ujetých kilometrů. A vzadu byly nejčastěji v permanenci tři největší pastorky. Když jsem u využívání komponent, zabrat od bahna dostal také zadní tlumič. V jednom místě je po obvodu pístu od té účinné bahenní brusné pasty vyrytá rýha, snad nebude mít znatelný vliv na další funkčnost.
Dále nemohu nezmínit brzdy. Před závodem mi kamarád dobře radil, abych si do toho marastu, jaký se tam dá očekávat, nasadil nové brzdové destičky a vzal si s sebou jedny náhradní. Vzal jsem jeho rady na lehkou váhu a odbyl ho slovy: „frajeři nebrzděj“.

Nakonec jsem pro jistotu nasadil nové destičky aspoň na přední kolo. A ještěže tak! Ze zadních se mi sjelo brzdové obložení a pak to bylo plech na plech. Posledních zhruba dvacet kilometrů jsem jel jen s minimálně účinnou zadní brzdou. Když jsem za ni opravdu vzal, brzdit trochu začala, ale ty zvuky! Chtěl jsem se pyšnit, že přes všechno to tlační jsem aspoň všechny sjezdy jel a ani si nikde „neustlal“, ale v tom posledním rozoraném sjezdu, který vypadal, jako když někdo vysype tatru zhruba třiceticentimetrových kamenů na prudkou sjezdovku rozrytou stohlavým stádem divokých prasat jsem změkčile z kola slezl a ten kus dolů jsem kolo vedl. Rozmýšlel bych se hodně i normálně a bez zadní brzdy vůbec nebylo o čem uvažovat.

A co počasí? No prvních deset kilometrů jsem si říkal, že jsem zvolil dobře, že v zimní bundě bych se asi pekl a zatím neprší. Postupně začínalo drobně mrholit a jak jsme stoupali výš a výš, dotýkali jsme se zespoda mraků. Mrholení nevadilo, oblečení se jím nepromočilo, nebo aspoň nezvýšilo již existující vlhkost od potu. Moira docela funguje. Asi kolem třicátého kilometru se poprvé dostavil regulérní déšť. A nebyl to vpravdě žádný osvěžující májový deštík. Na druhou stranu, dá se považovat za štěstí, že to nebylo se sněhem. Protože při sedmi a půl stupních nad nulou, které mi v těch vyšších partiích trati ukazoval teploměr na tacháčku, by se to klidně mohlo přihodit. Tenhle déšť mě už promočil poctivě a začal jsem litovat, že jsem si nevzal do kapsy aspoň čepičku pod helmuta. Zvlášť při následujícím sjezdu do vesnice to záblo po celém těle víc, než dost. Na nejbližší občerstvovačce jsem si dal teplý čaj, přestalo pršet, a při tlačení do dalšího dlouhého kopce jsem nějak oschnul a zahřál se. Takovýhle déšť jsem pak vychytal ještě dvakrát, naposled na posledních deseti kilometrech. To už člověk sní o horké sprše, a dostane ledovou. Do cíle jsem nakonec dorazil promočený jak ta myš pět minut po půl šesté. V limitu! Hurá! Živ a zdráv!

Nebyl jsem si jist, že s tím zdravím to vydrží, spíš jsem počítal, že to odmarodím. Vysílený, promočený a prochladlý (v cíli bylo deset stupňů) jsem se v klatovských městských lázních, překřtěných hbitě účastníky i pořadateli na bahenní lázně, klepal při vracení čipu, při pojídání guláše vsedě na zemi, při sledování vyhlášení výsledků a při tombole, ve které jsem nevyhrál ani půl záplaty na duši, natož pak jedno z losovaných kol. Kdybych přemohl svoji hamižnost a vykašlal se na tombolu, mohl jsem si ušetřit nejmíň hodinu „klepání kosy“. Takhle jsem se dál klepal ještě při mytí kola (při oplachování nánosů bahna namočením a vymácháním v okolotekoucí řece Úhlavě, kdo by čekal frontu na wapku), při jízdě na kole k autu, při skládání kola do auta, při převlékání a i většinu cesty již v suchém oblečení v autě s topením nastaveným na 23 stupňů. Pořádně jsem se zahřál až v deset večer doma v horké vaně. Ááááh, to byla lábuž!

Únava byla opravdu velká, v posledních kilometrech už jsem neměl sílu ani tlačit. Ale naštěstí se nedostavil obávaný hlaďák. Poctivě jsem na všech občerstvovačkách jedl a pil, hlad jsem nikdy neměl, ale vždy jsem s chutí nějakou další energii pozřel. Nejdříve se únava projevila zdánlivě nesmyslně v partiích vnitřní části předloktí u zápěstí. V době, kdy nohy ještě mohly, mě tyto partie začaly bolet z toho, jak jsem při šlapání do kopce tahal za řidítka, jak jsem v rozhodně ne odpočinkových sjezdech bral za brzdy a jak jsem v ostatních částech trati stále silově svíral řidítka a vyrovnával ty kontinuální smyky, jimiž jsem se pomalu posouval tratí k vysněnému cíli. Jako druhé přišly na řadu spodní partie zad, které mi tuhly a bolely nejspíš hlavně z tlačení kola. Dvakrát jsem musel zastavit a udělat pár protahovacích cviků, než jsem mohl pokračovat dál. Nohy pouze ztrácely sílu (a to tak, že ke konci už jsem skoro ani nebyl schopen jít do kopce pěšky a kolo tlačit), ale bolet začaly až v neděli den po závodě, a to včetně sedacích svalů.

Jak se říká, zážitek nemusí být kladný, hlavně když je silný. A to letos rozhodně byl.

Několik málo fotek z mého foťáku visí v galerii . Ty poslední detailní záběry mého kola jsou z nedělního dopoledne z domova, zachycený stav je tedy už po „umytí“ v řece Úhlavě. Odpoledne jsem strávil očistou a opětovným zprovozňováním kola.

Statistika jídla a pití

0. Snídaně
0,5 l káva z krabice + povidlové buchtičky a do startu ještě občas pár loků minerálky
0,75 l magnesia + matonka do bidonu

1. občerstvovačka (pitná):
0,2 l ionťák + 0,5 l ionťák do bidonu
banán

2. občerstvovačka:
0,2 l čaj + 0,5 l ionťák do bidonu
šáteček s marmeládou + rohlík se sýrem a salámem

3. občerstvovačka:
0,2 l čaj + 0,2 l ionťák + 0,5 l ionťák do bidonu
šáteček s marmeládou + rohlík se sýrem a salámem

4. občerstvovačka:
0,2 l čaj + 0,5 l ionťák do bidonu
šáteček s marmeládou + krajíc chleba se sekanou

5. občerstvovačka:
0,2 l čaj + 0,2 l ionťák + 0,5 l ionťák do bidonu
2x rohlík se sýrem a salámem, půl pomeranče a půl banánu

6. občerstvovačka (pitná):
0,3 l minerálka (asi poděbradka)

7. cíl:
0,5 l radegast burelů + guláš s chlebem
cestou domů dovysosán bidon

8. doma večeře asi ve 22:00:
2 x 0,2 l čehosi + 4 nebo 5 obložených chlebíčků

Celkem pití: přes 6 litrů za den

Jídlo během závodu: 3x šáteček s marmeládou, 4x rohlík se sýrem a salámem, 1x krajíc chleba se sekanou, jeden a půl banánu, půl pomeranče a jeden gel carbosnack.

1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (Nehodnoceno)
Loading ... Loading ...

Co by Vás mohlo zajímat




© 2021 Krušné hory Krušnohorsky myslet, žít a snít. Kontakt: krusnohorsky@krusnohorsky.cz