Větrné mlýny, vzpomínky na minulost

K typickým prvkům naší krajiny patřily v minulosti siulety větrných mlýnů. V Čechách se jim říkalo lidově “ větrníky, větráky, větřáky. Tyto svérázné dominantní stavby, jejichž podobu si dnes spojujeme hlavně s Nizozemskem.

Tento článek je inspirován tím,
že od jednoho takového žiji vzdušnou čarou pouhých 1138 m. Kromě toho chomutovského, žádný jiný v Krušných horách nenajdeme. Pouze jeden se nachází na německé části Krušných hor, v obci Reichstädt. Proto jsou zde popsány všechny větrníky v Ústeckém kraji. V Karlovarském kraji bychom žádný nenašli.

Větrné mlýny představují pravděpodobně nejstarší technická zařízení, na nichž začal člověk využívat přírodní energii pro ulehčení své práce. Tyto obdivuhodné stavby provázejí lidstvo již od raného starověku, sloužíc k zajištění základní lidské potřeby – obživy. Obilní mlýny (větrné i vodní) představovaly ještě na prahu průmyslové revoluce nejsložitější strojní systémy. Na venkově si mlýny udržely své dominantní postavení až do přelomu 19. a 20.století.

Jejich siluety patřily v minulosti k typickým prvkům naší krajiny . V Čechách se jim lidově říkalo „větrníky“ nebo „větráky“, na Moravě „větřáky“, „větráky“ nebo „povětrňáky“ a ve Slezsku zkráceně „větřaky“. Tyto svérázné dominantní stavby, jejichž podobu si dnes spojujeme hlavně s Nizozemskem, byly v druhé po lovině 19. století poměrně hojně rozšířeny i v některých regionech českých zemí. Někde byla jejich koncentrace tak vysoká, že jeden větrný mlýn připadal v průměru na jednu vesnici.

Dnes se už ani nechce věřit, že historikové napočítali na území českých zemí okolo 900 lokalit s výskytem větrných mlýnů. Nejvíce jich bylo na Moravě a ve Slezsku (zhruba 700), mnohem méně v Čechách (okolo 200). Stoprocentně
přesná čísla o počtu těchto objektů však nelze uvést, jelikož údaje různých badatelů v detailech nesouhlasí. S jistotou však můžeme říci, že na území České republiky ještě dnes existuje minimálně 66 zachovalých, přestavěných či zřícených objektů, kterým náleží označení (bývalý) větrný mlýn. Jedna třetina z nich (tj. 22)
se nachází v Čechách, zbytek na Moravě a ve Slezsku (44). Celkem 10 starobylých větrných mlýnů by po menších opravách bylo opět schopno provozu, jeden novodobý z roku 2002 slouží ke mletí mouky i v současnosti (Jindřichovice pod
Smrkem).

Větrné mlýny se prakticky vůbec nestavěly ve
výše položených horských oblastech, kde hrozily časté vichřice a z nich vyplývající
havárie větrných kol, případně i celých mlýnských budov. Mnohem vhodnější terén představovaly níže položené zarovnané vrchoviny charakteru náhorních plošin, které tvoří v českých zemích převažující typ reliéfu.

A co na to říkali mlynáři ?

Život větrného mlynáře byl srovnatelný s drobnými rolníky, kteří patřili k
nejchudším vrstvám na vesnici a mnohdy žili ze dne na den. Přestože větrný
mlynář patřil spíše k chudé společenské vrstvě, těšil se na vesnici poměrně
značné autoritě.

Společenskou prestiž si větrný mlynář upevňoval v době mletí, kdy se mlýn
stával vede kostela a hospody jakýmsi společenským centrem vesnice.
Větrní mlynáři provozovali svou živnost především pro chudé zemědělce.
Na větrném mlýně se jeden metrický cent (100kg) šrotoval v průměru 2-3
hodiny., přičemž výroba mouky trvala několikanásobně déle, neboť zrno bylo
nutno vymílat šestkrát až desetkrát.

Větrní mlynáři uměli také velmi dobře předpovídat počasí, na němž byli
závislí mnohem více než rolníci. Směr a sílu větru odhadovali podle
charakteru oblohy při východu i západu, zvuku zvonů z vesnice a samozřejmě
taky podle oblaků. Mletí se uskutečňovalo při stálém větru, vánky ani silné
nárazovité větry vhodné nebyly.

Naprosto odlišná byla situace u majitelů vodních mlýnů. Byly až pětkrát
výkonnější a pravidelně v nich byli zaměstnáni i námezdní pracovníci.
Zvláště v bohatých obilnářských krajích patřili vodní mlynáři k nejbohatší
vrstvě na vesnici.

Mouka z větrných mlýnů se zřetelně odlišovala od mouky z vodních mlýnů.
Byla výrazně tmavší, což ve všeobecném mínění znamenalo horší kvalitu.
Nebylo to však asi docela pravda, protože z této tmavší mouky se údajně
upekl mnohem vláčnější a chutnější chléb. Řada lidí naopak tmavší mouku z
větrných mlýnů požadovala. Byla například dodávána až do Vídně, kde si ji
objednávali z důvodu její vyšší kalorické hodnoty.

Na území České republiky najdeme v současné době tři druhy větrníků.

Větné mlýny německé:
Typickým znakem je dřevěná hranolová budova, kterou je možno celou otáčet
proti směru větru, okolo středového, pevně zakotveného nosného sloupu.
Někdy se tomuto typu mlýna přiřazuje také přívlastek sloupový, beraní nebo
kozelčí.

Dřevěné větrné mlýny vykazovaly řadu výhod. Jejich stavba oproti zděným
byla levnější. Velkou výhodou bylo také možnost přemisťování. Stěhování se
hojně praktikovalo hlavně z důvodu změny majitele, či také spory se
sousedem nebo s obcí.

Nevýhodou byla poměrně malá životnost. Bez pravidelné údržby rychle
chátraly, nebezpečím byly i bouřky, potažmo oheň.

Větrné mlýny holandské:
Typickým znakem je pevná zděná budova kruhového půdorysu, na níž spočívá
střecha s větrným kolem, kterou je možno natáčet proti směru větru. Tyto
mlýny měly oproti dřevěným řadu výhod. Byly trvanlivější a mnohem méně
podléhaly nepříznivému působení počasí ( síla zdiva byla 1m, při zemi ještě
více). Poskytovaly taky větší vnitřní prostor, mohly proto býti i
obyvatelnými. Nevýhodou byla dražší pořizovací cena a nemožnost mlýny
stěhovat.

Malé větrné mlýny s větrnou turbínkou:
Tyto mlýnky představují specifický a zároveň také nejmladší typ větrného
mlýna u nás. Od předešlých se liší kromě velikosti i tím, že k pohonu
mlecího zařízení využívali nikoliv velké kolo, ale malou, lehce
ovladatelnou kovovou turbínku tovární výroby. Mlýnky s větrnou turbínou, na
nichž se pouze šrotovalo, sloužily výhradně pro soukromou domácí potřeby
drobného zemědělce a jeho rodiny. Vyskytují se na malém, omezeném prostoru
mezi Moravskoslezskými Beskydami a Ostravou.

V brzké době přibudou články k jednotlivým větrníkům