Voraři a strážci příkopů – plavební a vodní kanály Krušných hor

Topaz ze Schneckensteinu a klenoty z vogtlandských perlonosných potoků, umělecky zapracované v krušnohorském stříbru, demonstrují v drážďanské klenotnici Grünes Gewölbe historickou slávu Saska. Málokterý návštěvník si však uvědomí, že bez bohatství horských lesů a síly vody by těchto pokladů nebylo.

»Bůh požehnal zemi rudou a minerály, ale tyto dary je nemožné využit bez značného množství dřeva,“ napsal zakladatel udržitelného lesního hospodářství a vrchní hejtman Hannß Carl von Carlowitz roku 1713 ve svém díle Sylvicultura oeconomica. Potřeba důlního a stavebního dříví byla vysoká, stejně jako potřeba dřevěného uhli pro hutě. V „období dřevěného uhlí“ v letech 1168 až 1835 bylo v hutích ve Freibergu pro získáni 3 712 983 kg ryzího stříbra zapotřebí stejné množství tun dřevěného uhlí (na jeden kilogram ryzího stříbra jedna tuna dřevěného uhlí), což odpovídá 55 694 745 kubíkům dříví. Když již v okolí důlních nebo hutních zařízení nebylo možné pokrýt poptávku po dřevu, postupovalo kácení lesů dál a dál, což vyžadovalo efektivní transport dříví.

Plavení dříví po vodě bylo známé již v dobách starého zákona (Kniha králů, 5). Mayerův velký konverzační lexikon z roku 1900 popisuje plaveni dřeva jako „způsob přepravy plovoucího dříví po vodních tocích bez použiti lodě. Plaví se neopracované kmeny (kulatina), opracovaný materiál (trámy, hranoly, pražce apod.) a palivové dříví. Kusy se plaví volné nebo spojené. Při volném plavení se dříví spustí do vody, přenechá proudu a po cestě se odstrkáváním udržuje dále od břehů“.

Protože plaveni dříví bylo výhradním právem panovníků, bylo povolováno pouze za poplatek. To platilo především pro vory a pro plaveni spojených dřev (jus ratium), která byla plavena po veřejných tocích. Plaveni nesvázaných kmenů (jus grutiae) se provádělo i na tocích soukromých vlastníků. V Sasku se s plavením dřeva na četných řekách, potocích a plavebních kanálech začalo již dávno. V Čechách je plavení dlouhého dříví doloženo na Labi už v roce 1177. Pro plavení dlouhého dříví se delší dobu využívaly i vhodné úseky řek Zschopau a Zwickauer Mulde mezi městy Aue a Zwickau. Na menších tocích s nižším průtokem a klikatými koryty se v 16. století vyvinulo plaveni nesvázaného krátkého dříví, tzv. divoké plaveni, které se stalo důležitým hospodářským prvkem.

Plavené dřevo mívalo průměr 4 couly (9,5 cm) a délku 1,27 m (dříví do milířů) nebo 57 až 99 cm (palivové dříví). Pro spouštění dříví k plaveni se využívalo tání sněhu nebo umělé povodňové vlny z přehrad. Voraři museli tyčemi s háky zabránit vzpříčení dříví a případně nahromaděné dříví zase uspořádat.

Úzkou provázanost plavení dříví s hornictvím dokumentují také přímí účastníci. Kromě Christopha Kuntzmanna a Hanse a Georga Oedera, kteří pracovali jako geograf, měřič, resp. pomezný, je nutné zmínit i vrchního perkmistra Freibergu Martina Planera (1510-1582) Rozsáhlá vodohospodářská zařízení, skládající se z přírodních i umělých vodních toků, rybníků, jezů, zdymadel a česel, byla se značnými náklady provozována přísné organizovanou státní plavební správou. Během plavební sezóny bylo z okolních osad vysíláno mnoho obyvatel na námezdní práce nebo museli dokonce vykonávat robotu. Příčinou tří- až šestiprocentních ztrát dřeva při plaveni přitom nebyly pouze krádeže, které byly trestány nucenou prací, vypovězením ze země a v dobách nouze dokonce trestem smrti. Schopnost plaveni je totiž ovlivňována různou strukturou dřeva: například bukové dříví se po 12 saských mílích (téměř 90 km) potopilo, a pokud plavba trvala déle než 24 hodin, bylo třeba kmeny zbavit kůry. Po dlouhých plavebních cestách se dřevo muselo vytáhnout z vody a poté usušit na k tomu určených místech. K dopravení dříví do cíle často nestačila celá jedna sezóna. Pro eliminaci výkyvů dodávek dříví v důsledku kolísajícího stavu vody nebo nepřízně počasí byla udržována trojnásobná rezerva: poražené dříví v lese a dříví uložené na počátku i konci plavební cesty muselo v každém okamžiku pokrývat potřebu příštího plavení.

Túry podél příkopů

Přivaděče pohonné vody a plavební příkopy jsou právem považovány za chloubu stavitelského a zeměměřičského umění. Příkopy byly stavěny pouze s nezbytným spádem, aby voda dopadala na vodní kola a turbíny z největší možné výšky nebo „neutíkala“ plavenému dříví. Téměř po rovině vedly také stezky vorařů a strážců příkopů na hrázích. Tam, kde stezky zůstaly zachovány, zvou dnes k pohodlné procházce bez většího stoupání. Hornickou památkou mimořádného významu je plavební kanál mezi krušnohorskými obcemi Bockau a Schlema. Po tomto kanálu, postaveném v letech 1556 až 1559, se plavilo důlní dříví do schneeberského revíru. V místě odklonění říčky Mulda měl své sídlo vrchní vorař, které dnes, coby hostinec Rechenhaus, zve k návštěvě. Tato 15 km dlouhá trasa je vhodná i pro cyklisty.

Také údolí řeky Schwarze Pockau (údolí Schwarzwasser v části obce Pobershau Hinterer Grund) nabízí krásnou trasu podél vodního přikopu. Příkop, který bylo v roce 1680 po 57 týdnech stavby vysvěcen jako Grüner Graben (Zelený příkop) , sloužil rovněž pro potřeby dolů. Turistické parkoviště na Katzensteinu (Amtsseite) je výchozím místem pro 8, 10 nebo 14 km dlouhé túry na Ringmauer, Nonnefelsen a Teufelsmauer s mohutnými skalními masivy. Trasy vedoucí podél vodních příkopů zvou na mnoha místech krušnohorského Montanregionu k cestám za poznáním, na kterých se můžete seznámit s hospodářskými a historicko-technickými zvláštnostmi horních mést a obcí a jejich významným kulturním dědictvím.