Tam někde nad Chomutovem

Dávno tomu, když jsem se v pravěku poprvé objevil v místech, kam dnes vyrážím nabít si baterky. Nabít si mysl, duši, tělo.

Zjevil se tam jako cyklista – necyklista, oblečen – neoblečen, do bavlněna.

Oblečení na mě vlálo jak státní vlajka na žerdi při větrném poryvu. Na nohách takzvané toníky, helmy se snad teprve objevovaly na projekčních plátnech / pomineme-li závodnické kožené helmy/.

Ještě že nevznikl z té doby obrázek. Měl bych komplexy do dnešních dnů. Naštěstí ještě neexistovaly digitály a fotografování bylo pro opravdové fajnšmekry . Kdy se vedly řeči v akademických kruzích, kdo že je to ten pixel.

Chyběl už jen vpředu a vzadu košík z rákosí. Plastová láhev a třepetající se bublinky jakékoliv minerálky na předním nosiči , na tom zadním nějaký ten domácí čtyřnohý mazel.

Zjevil se v rašelinách na dámském kole, které patřilo bývalé mé přítelkyni a já si jej potajmu půjčil. Musel jsem kradmo, neb ji onehdy dost vyčinil za větu „pojď Martine koupíme si kola „. A chlapská ješitnost je neskutečná. Díky Jíťo, byla to v průběhu času s námi, jedna z nejkrásnějších vět.

Objevil se v místech, které mi připadaly, že pak už končí svět. Že v takových výšinách potřebuji klíč od nebe. Nevnímal světlo, mračna. Překvapen prudkým dubnovým deštěm.

Kvapíkem sjížděl, neměl ponětí jak dlouho, co mě čeká. Do dneska nechápu, jak jsem se v těch končinách zjevil. Nesměle hádal, že ten sjezd bude snad na celý den. Neměl žádný pojem o čase, o prostoru Krušných hor.

Přijel z hor zcela mokrý, zatímco v podhůří neměli ponětí o dešti již několik dní.

A já se z těch hor vrátil živ. A zdráv. Sice mokrý a promrzlý, ale vrátil. A nyní se vracím do nich, neb vím kde jsem živ a zdráv.

Stačí toliko vyrazit nad Chomutov a zjistíme, jaká krásná zákoutí nám Krušné hory tam někde nad Chomutovem nabídnou.