Rašeliniště v oblasti hřebene – pověstmi opředené a fascinující

Rašeliniště užívají v přírodě zvláštního postavení. Pohybující se mokrá rašelinná půda s bílými plodenstvími suchopýru, porostem šichy, vlochyně bahenní a klikvy, původní borovice kleče, černých zmijí a starých pověstí o utonulých lidech a poštovních vozech – fascinace touto tajuplnou krajinou má mnoho fazet. Rostoucí rašeliniště mají na rozdíl od jiných ekosystémů pozitivní látkovou bilanci.

Neustále sycení vodou způsobuje silný nedostatek kyslíku, který silně zabraňuje rozkladu rostlin, takže probíhá pomaleji než jejich tvorba. Typy rašelinišť se rozlišují podle ekologického, chemického nebo hydrologického hlediska nebo podle jejich historického vývoje. Zatímco vrcholy rašeliníku neomezeně rostou, spodní části odumírají a tvoří rašelinu, která se může klenout přes své okolí více metrů.

Vogtlandská a krušnohorská vrchoviště se soustředí v oblastech s více než 900 mm srážek ročně a roční průměrnou teplotou pod 6 C. Typické pro nedotčená rašeliniště jsou dnes lesní porosty borovice kleče a smíšené porosty borovice kleče a smrku, v rašeliništích na hřebeni hor také otevřené středy s rašeliníkovými společenstvími.

V důsledku mnohostranného využívání je zaznamenáván po staletí pokles ploch rašelinišť. K prvnímu narušení rašelinišť došlo těžbou prostřednictvím rýžování cínu stejně jako zakládáním systémů umělých a plavebních kanálů.

Těžba rašeliny začala v 16. století, když po bezohledném využívání lesů došlo k akutnímu nedostatku palivových látek. Avšak pro využívání v tavných pecích bylo nutné zuhelnatění rašeliny do začátku 19. století technicky neuspokojivé a její možnosti využívání tak zůstaly omezené.
V polovině 19. století byla rašelina uznávaná jako palivo nejen průmyslem ale také obyvatelstvem.

V tomto čase dosáhla těžba rašeliny v Krušnohoří a Vogtlandu svého vrcholu, než ji v průběhu několika málo desetiletí vytlačilo po železnici levně přepravované uhlí.

Do roku 1900 bylo mnoho rašelinišť skoro vytěženo. Ve 20. století po obou světových válkách těžba rašelin za účelem vytápění opět ožila. Vedle toho získalo na významu zahrádkářské a balneologické využívání.

Průmyslová těžba rašelin k výrobě zahrádkářských zemin probíhala ještě do roku 1987 v Muldenbergu a Friedrichsgrunu, do roku 1990 v Reitzenhaimu , do roku 1991 v Aahnsgrünu (u Schneebergu). Nyní se rašelina těží jen ještě ojediněle na české straně.

V přírodním parku se soustřeďuje výskyt rašelinišť především v západním a středním Krušnohoří. Velkoplošná, dobře zachovaná rašeliniště leží především v České republice u Soosu, Přebuzi, Horní Blatné, Abertam, Božího Daru a Hory Svatého Šebestiána.

Prostřednictvím opatření na zadržování vody se dá v narušených rašeliništích zabránit dalšímu rozkladu rašeliny a podpořit tak jejich regeneraci. Aby začala rašeliniště opět růst, musí stát voda na jeho povrchu nebo přes něj.

V mnoha odvodněných vrchovištích se změněným reliéfem se dá docílit zpočátku jen zvýšení rozmanitosti stanoviště, ale žádného plošného rozšiřování.

Dlouhodobě záleží velký význam vývoji klimatu a jeho vlivem regeneraci přirozených procesů.