Flaschnerova kaplička

Kapličku najdeme se asi kilometr severovýchodně od města Hroznětín, na zemském zlomu mezi masívem Krušných hor a údolím Ohře, na úpatí Flaschnerovy skály.

Stávala zde barokní, tzv. Flaschnerova kaplička (dříve nazývána Flaschnerkapelle nebo druhá kaplička). Ta byla kdysi hojně využívána k motlitbám, neboť okolí Flaschnerovy skály bylo považováno za tajemné a nečisté. Z obdélné kapličky s rovným závěrem o rozměrech 2,5 x 3,5 m však zůstal patrný pouze obrys obvodového zdiva. Díky úsilí Lesů ČR, podporované i snahou Okrašlovacího spolku Hroznětín o obnovu zaniklých míst Hroznětínska, se podařilo získat staré dobové podklady o kapličce a díky nim byla zpracována projektová dokumentace pro stavbu její repliky. Stavba, jejímž investorem byly právě Lesy ČR, byla dokončena koncem roku 2015.

Z minulosti se nám také o tomto místě dochovala spousta pověstí a příběhů.

Podle pověstí byla skála pojmenována po sedláku Flaschnerovi. Byl to zlý, protivný a chamtivý člověk, který kvůll tomu, aby nahromadil ještě více peněz, upsal svoji duši ďáblovi. Když nastal čas odevzdat duši ďáblovi, sedlák se schovával, kde mohl, ale ďábel ho stejně našel a odnesl komínem ve skalách do pekla. Toto tajemné a místními obyvateli obávané místo bylo opředeno mnoha dalšími ponurými a strašidelnými příběhy a pověstmi a proto už v době baroka byla na úpatí skal postavena kaplička na obranu proti temným silám.

Dříve se stávalo, že sedláci, pokud bylo příznivé počasí, pracovali na poli ještě i po západu slunce.

Jeden z nich tak kosil večer pšenici poblíž Flaschnerovy skály. Byl ponořen do práce, kterou mu zpříjemňoval noční chládek, pracoval s chutí. Měsíc jasně svítil, bylo ticho, ani vánek nepohnul větvemi stromů, jen jako ze sna se ozývali cvrčci. Slyšel každý sebetišší zvuk z domů blízkého města.

Tu zazněl z kostelní věže půlnoční zvon. Muž slyšel každý úder jasně a hlasitě, zrovna jako by stál u věže. S posledním úderem zvonu se však náhle všechno změnilo. Měsíc zmizel za mraky a kolem pracujícího žence to začalo šelestit a šramotit, stále silněji a z pšeničného pole to šumělo a hučelo. Jako by ty tisíce klasů spolu rozmlouvaly. Muž však kosil dále, zdálo se, že nic z toho neslyší. Hluk stále sílil, jako by se zvedl vítr a vyburcoval ze spánku odpočívajíc! stromy kolem. Muži studeně zaválo do tváře a na šíji.

Vítr se postupně změnil ve vichřici, která burácela a vyla, sebrala jeho klobouk a rozcuchala jeho vlasy. Teď už mu začalo být úzko. Když zvedl a znovu si nasadil svůj klobouk, rozhlédl se konečně kolem, aby zjistil, co se to vlastně stalo. Ale přes všechen hluk a rachot tu stály stromy i keře docela tiše, ani lístek se nepohnul, a přece muž cítil na tváři nárazy divokého vichru.

Vtom zahlédl záblesk světla, které náhle vzplálo u skály. Změnilo se světlo v jasně planoucí oheň, hořící zcela klidně, jako za úplného bezvětří. U skály nastal náhle ruch. Ze stínu se vynořovaly černě mužské postavy, obklopily oheň a tančily a skákaly kolem něj. Z plamenů vylézali hadi. Silní jako paže. I všelijaká jiná havěť, černí pudlové se svítícíma očima kroužili kolem se staženými ohony. Najednou se tančící muži zastavili. Sedlákovi se zdálo, že zpozorovali jeho přítomnost a všichni se teď na něho dívají. Hadi se začali plazit směrem k němu a také černí pudlové se pohybovali stále blíž a blíže. Když k němu pak zamířily i černé postavy, probral se a s výkřikem nevýslovného zděšení odhodil kosu. Stáhl si klobouk oběma rukama do tváře a dlouhými skoky pádil dolů k městu.

U jeho souseda se naštěstí ještě svítilo. Bez dechu mu vyprávěl, co právě zažil. Oba rychle vzbudili několik odvážlivců, vzali světla a vydali se ke skále. Za kapli už uviděli mezi stromy světlo, dále ve stráni rozeznávali černé pudly, kteří uhýbali před světlem luceren, hadi se rychle plazili k ohni. Na cestě seděl plačící chlapec a naříkall, že ve skále zůstala jeho matka. Tu však z kostelní věže odbila jedna hodina a naráz všechno zmizelo jako odváto větrem.

Krajina tu opět ležela tiše a mírně ve stříbrném světle měsíce. Muži došli až k místu, kde předtím hořel oheň, ale nenašli ani uhlí. ani trochu popela, půda tu byla chladná jako všude jinde. Také plačící dítě už zmizelo.

Vystrašený sedlák se zařekl, že už nikdy nebude na poli pracovat v noci a slib také až do své smrti dodržel.