Útěk do hor za sluníčkem, den první

Podzim nám nabízí neskutečné zážitky v podobě barevné pestrosti přírody, například když orchestr ladí.

Umí ale i jednu pozoruhodnou přírodní a vlastně meteorologickou hříčku. Musíme být ale nad „věcí“ . Musíme být prostě nad inverzní mlhou.

Když si pak sedneme, třeba na Neklidu na lavičku u restaurace Na Lanovce, s pohledem na ohromnou peřinu pod námi, nad námi sluníčko, připadáme si jako když se díváme pánu bohu z okna na to pozemské hemžení shůry, kde se v pozemském světě odehrávají ty lidské osudy. Vpravo se nám pak ukazuje lanovka, jako by to byl ten dopravní prostředek mezi nebem a zemí… Prostě z pekla do ráje.

A pokud se nacházíme na té pomyslné modro-bílé hranici, dokáže příroda vykouzlit neskutečné podoby přírody, které mají někdy opravdu jen vteřinové trvání.

Krušnohorské mlhy bych rozdělil do takových tří úrovní.

Při té první se mlha rozlézá do zhruba 600 metrů nadmořské výšky, kdy například můžeme pozorovat na rozlehlé louce s mírným sklonem nad Bečovem u Blatna, jak se k nám do kopce mlha přibližuje, aby pak zase poníženě ustoupila. Ta druhá úroveň mlh se už odváží vystoupat do 800 metrové výšky, kde „olizuje“ hranice např. Kovářské, Vejprt, za Klínovcem je to pak Boží Dar, Abertamy či Horní Blatnou., kdy nám vytváří právě tu modro – bílou hranici.

A třetí úroveň? To už je konec, to už je mlha i na Klínovci či na Fichtelbergu a slunéčka se dočkáme už jen v dalekém německém centrálním Krušnohoří.