Řemeslo má zlaté dno

Základem pro rozvoj hospodářství v Krušných horách byly píle, přizpůsobivost a zručnost jejich obyvatel, výskyt kovů v rudách, dřeva v lesích a síla vody.

Na zemědělství v raném středověku navazovalo jen málo řemesel, většinu činností si dělali sedláci sami. Výjimku tvořili pouze kováři a mlynáři, k jejichž činnosti bylo zapotřebí rozsáhlé vybavení.

Hornictví utvářelo hospodářské a politické poměry horských osad a jejich rozsáhlé a zároveň rozdílné nároky. K vlastním horníkům – tovaryšům s mlátkem a želízkem, posunovačům vozíků (huntů) nebo pacholkům u rumpálu – se přidružovala další „příbuzná řemesla“ – zedníci, tesaři, kováři, provazníci.

Jízda na laně byla často jediným spojením mezi podzemím a povrchem, a proto byly na lana kladeny vysoké kvalitativní i kvantitativní požadavky. Jako surovina pro výrobu lan se začalo prosazovat konopí, protože má silnější vlákno o různém průměru a tvaru oproti jiným přírodním vláknům, jako jsou len, sítina nebo sisál. Z máčeného a vochlovaného konopí museli lanaři spřádat vlákna, z těch pak lanka nebo šňůry a nakonec je zatočit do lana. Pomocí rotujícího kotouče, na který byl připevněn chomáč vlákna, se dařilo navíjet jednotlivá vlákna, která byla hlazena hadrem namočeným ve vodě nebo oleji. Těm 40-50 metrům, které přitom výrobce lan nachodil, se v němčině říká Seilerbahn nebo Reeperbahn.

Zavedení strojů a záměna konopných lan za drátěná v 19. a 20. století způsobilo, že se provaznické řemeslo stalo pouze tradičním, které již ovládá málo lidi a většinou je předváděno jen jako ukázka v muzeích. Kdo by si chtěl lanařské řemeslo prohlédnout nebo vyzkoušet, může navštívit Huthaus Einigkeit v Brand-Erbisdorfu.

Řemeslo, jež by nemělo být zapomenuto a jehož začátky se tradují rovněž do doby osidlování Krušných hor, připomíná sklářské muzeum v Neuhausenu. Skláři hráli po staletí důležitou roli v hospodářském životě hor. K výrobě skla a jeho zpracování potřebovaly sklárny velké množství palivového dříví, a když ho již nebyl dostatek, přesunuly se na jiné místo; zůstávaly tak po nich velké odlesněné mýtiny. Také výroba popela nutného pro získáni potaše (která je stejně jako vápno důležitou přísadou ke křemennému písku při tavbě skla) přispívala k odlesňování ploch a napomáhala tak budování sídlišť. Systematický průzkum v posledních desetiletích prokázal, že v celém pohoří existovalo více než 100 sklářských hutí (například Glashütte, Weiterglashütte), které se soustřeďovaly ve sklářské oblasti u pramene Freiberské Muldy nebo u Schwartenbergu u Seiffenu. Technika a designové nápady sklářů, například kruhové obrábění nebo výroba vánočních lustrů z perel, inspirovaly také světoznámou lidovou tvořivost v Seiffenu, která zde stále žije.

Výrobci forem ve sklárnách využívali pro tvarování podobné nástroje a techniky jako soustružnící v Seiffenu při výrobě hraček. Výrobci talířů a vřeten – poprvé uváděni pro oblast Seiffenu v roce 1650 – dodávali různé výrobky soustružené podélně i napříč. V polovině 18. století vystřídalo výrobu hraček v Seiffenu soustružení spotřebních výrobků, například talířů, nádob a knoflíků. Nejrozšířenějšími panenkami byly tzv. .Docken“, což byly figurky vyrobené z dlouhého dřeva. Jako zvláštní forma se v roce 1800 vyvinulo kruhové soustružení, které je dodnes ve světě jedinečné. Zajímavá historie a rozmanitost dřevěných hraček ze Seiffenu je poutavě prezentována v místním muzeu. Zachováni tradic a vývoj regionálního lidového řemeslného umění je posláním nadace Waltera K. Wernera, kterou založili synové tohoto známého lidového umělce a řemeslníka.

Potřeba horníků mít pevnou obuv a „Arschleder“ („kůži pod zadek“), podmínila také rozvoj koželužství a zpracování kůže. Z Bockau se v roce 1863 začal šířit rozsáhlý rukavičkářský průmysl, jehož střediskem se stal Johanngeorgenstadt. Kolem roku 1900 pracovalo ve třech továrnách na výrobu tohoto „galanterního zboží“ 450 osob. Poslední rukavičkářský mistr odešel v roce 2004 do důchodu, své řemeslo však i nadále provozuje jako koníček. Návštěvnická dílna Franka Zahora nabízí možnost sledovat výrobu rukavice od přípravy kůže, prorážení tvaru, šití, prošívání a přidání podšívky až do „našťouchání“. Jeho sbírka, která zahrnuje stovky historických modelů, dokládá fantazii a zručnost rukavičkářů a představuje výrobu rukavic jako opravdové umělecké řemeslo.

„Arschleder (kůže pod zadek) – kožená zástěra, na kterou si hornici sedli a klouzali po ní do podzemí