Krušnohorský les – prastarý, ale věčně mladý

Lesní krajina v Krušných horách a Vogtlandu má své kořeny v holocénu, době poledové. Nenáročné pionýrské dřeviny jako břízy nebo borovice vytvářely ve sníženinách a údolích již před asi 10 000 lety rozvolněné světlé tundrové porosty. Přibývající vlhkost zvýhodňovala duby, jilmy a lípy, ke kterým se přidružovaly jedle a smrky, buky, habry a nakonec olše. Ostrovy vegetace se v průběhu tisíciletí spojily v plošný prales – který byl později pojmenován zvučným názvem „Miriquidi“ (temný les).

….a opravdu zde bylo všechno pusté, tmavý souvislý les a polomy, ze kterých šla hrůza, když je člověk viděl. Místo, kde byl jen les, sutě, skály a dřevo, kde bydlela divoká zvěř, že pocestní, kteří chtěli toto pohoří přejít, se museli držet pohromadě, aby se ochránili před zvěří a lupiči.“

Adam Daniel Richter, Kronika svobodného horního města St. Annaberg, 1746

Stejně jako stromy v lese i lidé se pomalu drali k horskému hřebenu – ale až o několik tisic let později. Využili k tomu toky a břehy řek, v nivách založili první sídliště. Váhavé osidlování Krušnohoří a nedotknutost jeho přírody se změnily teprve se stříbrnou horečkou od roku 1168. Potřeba dřeva pro hornictví diktovala od počátku množství a kvalitu těženého dříví, jíž se museli podřídit lesní personál i šlechtici – majitelé pozemků. Tyto zlaté časy se však brzy změnily. Kolem hornických obcí byly již v 15. a 16. století lesy široko daleko vykácené. Zásobování dolů a hutí dřevem bylo zprvu zajištěno zvětšením spádové oblasti zlepšením infrastruktury – především vybudováním plavebních kanálů a vodních příkopů.

Ale i spádové oblasti plavebních kanálů padly za oběť neregulovaným devastujícím nadměrným těžbám.

Když byly koncem 16. století tyto možnosti vyčerpány, nastala intenzifikace lesního hospodářství vysazováním nových porostů, regenerací lesů a péči o ně. Nedostatek dříví způsobený hornictvím podnítil přechod od prostého využívání přírodních zdrojů k prozíravému, trvale udržitelnému obhospodařováni lesů a plánovitému lesnímu hospodařeni. Dva významní zástupci hornických věd ovlivnili tento proces zásadně. Georgius Agrigola (1495-1555) podnítil svým racionálním myšlením, založeným na pozorováních, vědomostech i experimentech, systém značení a měření dříví, který se stal základem dendrometrie, geodézie a hospodářské úpravy lesů. Vrchní horní hejtman Hans Carl von Carlowitz (1645-1714) formuloval v roce 1713 ve své knize „Sylvicultura oeconomica neboli Hospodářská zpráva a přírodu respektující pokyny k divokému pěstování stromů“ požadavek na trvale udržitelné lesní hospodářství: ….proto bychom měli naši ekonomii celou a vždy upraviti tak, abychom neutrpěli žádnou škodu, a tam, kde bylo vykáceno, je třeba dbáti, aby na tom místě zase rostlo mladé…“

Heinrich a Wilhelm Cotta zavedli mezi lety 1811 a 1837 plánovité lesní hospodářství s plantážovitými smrkovými porosty a rovnoběžnou porostní výstavbou (pasečný postup). Přestože byl tento systém koncipován jako dočasné přechodné řešeni, pokračovalo monokulturní smrkové hospodářství z důvodů industrializace po roce 1860 až do první světové války. Po roce 1920 nastal nový společenský a ekonomický trend, nastoupila éra lesa trvale plně tvořivého. Mezi roky 1970 a 1980 bylo opuštěno ekologicky orientované lesní hospodářství z důvodu zavedení průmyslových výrobních metod. Začátkem 80. let se začal projevovat nový typ poškozování lesů, a to sloučeninami NOx. Podle odhadu saské lesní správy muselo být v Přírodním parku Erzgebirge/Vogtland v důsledku imisních škod vytěženo přes 8 000 ha lesa.

Přibývání viditelných škod na lesích, neplánovaná těžba a zhoršeni stavu lesa si vyžádaly v polovině 80. let korekci způsobu obhospodařováni lesů. V letech 1962 až 1991 byla prováděna výsadba odolných druhů a variet, jako například smrku pichlavého, borovice Murrayovy, smrku omorika a různých druhů modřínů. V letech 1986 až 1996 bylo v přírodním parku provedeno na 70 000 ha ochranné vápnění v poškozených smrkových porostech. Dnešní plocha lesa v Přírodním parku Erzgebirge/Vogtland je cca 91 700 ha. Lesní porosty určují podstatnou měrou obraz krajiny, který tvoří velkoplošné smrčiny z první poloviny 19. století, imisní plochy vzniklé od roku 1960, polomové plochy po vichřicích (1997: tornádo Jägergrün, 2005: krušnohorské derecho, 2007: Kyrill. 2008: Emma) a projevují se v něm i masivní přestavby a pěstební a ochranná opatření.