Zrzka se vrátila

Potkalo se roční období s tím předešlým, v kterém se Zrzka ztratila a já toužil ji znovu objevit či alespoň zahlédnout. Zkusil výhledy do daleka.I Klínovec s Fichtelbergem měl jsem na dlani, aby s v ní případně Zrzečka zjevila.

Díval do nížin jestli se z mlhy cestičkou nezjeví, strašně má totiž ráda slunéčko, jeho hřejivé paprsky, zvláště a právě při podzimu, kdy umí paprsky krásně, jen tak letmo pohladit.

Prohledával všechna krušnohorská zákoutí a tajemství, zda-li se nezjeví v chaloupce se sluníčkem, když jej má tak ráda. V odrazech tůňky jsem nakukoval do lesa, uvidím-li zrcadlení jejího kukuče.

Byl to při loňském podzimu nedostupný, občas zahlédnutý stín. Ale naděje vzplála.

Zrzka se zjevila. Stejně tak jak minulého roku na pomezí podzimu a zimy se Zrzka ztratila, objevila se. Tušil jsem to. Či spíše věřil. Snažím se do ní vcítit, pochopit její myšlení proč propadla Krušným horám v tomto čase. Pochopit její náznaky: kde, kdy, jak?

Dostat se jí pod kůži. Zkusit jí přemluvit aby to nebyl jen přelud na konci roku, jen na pomezí zimomřivého počasí.

Zatím se zjevuje v čase kdy modříny získají svou pihovatost, do prvního sněhového poprašku kdy sníh zatím dělá jen takovou „koprovku“.
Při své skromnosti je nerada viditelná, své odění ladí aby byla skrytá jen tu a tam nakoukne do světla, do sluníčka. Ohřeje svou duši a zmizí.

Kdy ač mlha převládá nad tesklivou přírodou Krušnohoří, dokáže si sluníčko najít přes hustou kaší cestu pro své paprsky.

Nemít nic a žít si a toulat se jak bludička za světlem.