Vymezení v kameni – hranice rozdělují i spojují

Všeobecné chápání hranice jako linie vyznačující velikost a tvar pozemků nebo administrativních jednotek neodpovídá historickému pohledu. Nejen, že feudální systém neznal neomezené vlastnictví majetku, ale existovala také celá řada různých práv, která byla od práva vlastnit půdu oddělena, takže hranice jako pomocný prostředek prostorového rozděleni je třeba posuzovat s ohledem na věcná a jiná práva. V roce 1722 sepsal Johann Beck normu „O právu hranic a milníků“ („Vom Recht der Grenzen und Marksteine“), ve které vypočítává 14 druhu hranic: hranice soukromých pozemků, hranice mezi zeměmi, knížectvími a panstvími, hranice soudní, vojenské, poštovní, lesní, lovecké, desátkové, luční, pastevní a celní hranice, hranice pro oblasti rybolovu, hranice silničního práva a hranice důlních oblasti.

O vzniku slova „hranice“ („Grenze“) existují různé domněnky. Odvození z německého slova „Grantz“ z latinského corona (věnec nebo koruna), souvisejicí s tím, že mnohá označení hranice zobrazují korunu nebo podobné výsostné znaky, je již považováno za zastaralé. Podle etymologického slovníku si slovo hranice vypůjčila němčina ze staropolštiny užívané v místech, kde sousedily slovanské a německé oblasti. Místo starších německých pojmů jako Rein/Rain nebo Mark tak začalo být používáno slovanské slovo granica (polsky), граница (rusky) nebo hranice (česky). V oblastech, kde se mluvilo tzv. Hochdeutsch nebo Niederdeutsch, toto slovo zdomácnělo výhradním použitím v Lutherově bibli.

Hraniční kámen ve zpřístupněném dole „Molchner Stölln“ v obci Pobershau nese tento nápis:

1773 rok 1733

U.6teM.E Konec 6. spodní míry

H.C.H.B.M Pan Conrad Härtwig, horni mistr

H.C. T.B.G.S Pan Christian Täuscher, těžař

H.I.C.S.S.M Pan Johann Cornelius Schmid, mistr

M.R.St Michael Reichel, důlní dozorce

Jako zástupce saských zemských hraničních kamenů je třeba na tomto místě zmínit obzvlášť krásný kámen tří pánů nacházející se v Zechengrundu u Oberwiesenthalu. Z náměstí vede směrem na jihovýchod hornická cesta (Zechenstrasse), která se po překříženi silnice B95 mění v romantickou hornickou stezku.

Ve výšce 1 165 m n. m stezka dostihuje přírodně chráněnou louku Schlauderwiese, na jejíž jižní straně stojí v hraničním cípu heraldická atrakce Krušných hor. Trojhranný kámen – zvaný také jako erbovní, nebo kámen tří zemí nebo tři pánů -označoval hraniční bod dřívějších panství pánů z Tettau (Schwarzenberg), ze Schönburgu (Hartenstein) a Šliků (Ostrov a Jáchymov). Jako tříhranný sloup byl v roce 1677 umístěn na Slunečním vrchu (Sonnenwirbel) vedle hraničního kamene č. 287. V roce 1729 se začalo s novým značením zemské hranice, bylo postaveno 79 nových mezníků mezi sídly Jugel a Oberwiesenthal. V tomto roce obdržel sloup také reliéfní znaky hraničních oblasti od kamenického mistra Matthese Eberta z Jáchymova. Na severozápadní straně to je saskokurfiřtský-polský znak s písmeny FARPES = Friedricus Augustůs Rex Poloniae Elector Saxoniae a jménem Sasko, na severovýchodní straně znak panství Hauenstein (Horní hrad): znak aliance markrabat badenských a vévodů sasko-lauenburských s letopočtem 1729 a jménem Hauenstein a na jižní straně znak Rakouska (dvojitý orel) reprezentující úřad v Jáchymově, letopočet 1729 a jméno Joachimsthal (Jáchymov). Písmena KS = Království saské (Königreich Sachsen) a KB = Království české (Königreich Böhmen), jakož i číslo 376 pocházejí z let 1842/43. Kolem roku 1590 rozčlenil Matyáš Oeder les kolem Fichtelbergu zvláštním způsobem. Vycházel od Pfahlbergu a rozdělil oblast na dvanáct radiálních hlavních křídel, která se v kruhu křížila v deseti oblastních křídlech vzdálených od sebe vždy kolem 1 kilometru. Desáté křídlo se dotýkalo přesně náměstí v Oberwiesenthalu. Podle ostatních křídel byly liniovány lesní úseky nebo cesty, které ještě dnes připomínají toto rozměření – První vrch (Emsberg), Druhý potok (Zweibach), Třetí vrch (Dreiberg). Čtvrtá cesta (Vierenstrasse), Sedmý ukazatel (Siebensäure).

Od 16. století byly lesní revíry a jejich části označovány stromy, ořezanými na výšku asi dvou metrů. Počátkem 18. století se v různých vrchních lesnictvích ve větším počtu prosadily lesní hraniční kameny, které byly označeny meči, resp. od roku 1806 královskou korunou. Na závěr vyměřování lesů v letech 1786 až 1794 byl východně od vsi Hohe Henne na silnici z Schwarzenbergu do Jagerhausu zasazen umělecky ztvárněný hraniční kámen z bílého crottendorfského mramoru, k němuž se dodnes váže sága v krušnohorském nářečí: „Staří lidé si vyprávějí, že na tom místě bývala obec, kde se děly divné věci. Každou půlnoc se kámen přeměnil v „bílou paní“, která tam pak hodinu srdceryvně vzlykala, protože ji opustil nevěrný muž a už se nevrátil. Až budete někdy v noci ve dvanáct hodin projíždět od Barmis-grtinu do Gacherhaus, tak se na tomto místě zaposlouchejte. Kdo bude mít štěstí a uslyší to kvílení, ten se přesvědčí, že „bílá paní“ čeká stejně jako před 200 lety na svého nevěrného muže.“

Kolem roku 1170 udělil císař Fridrich I. Barbarossa míšeňskému markraběti Ottovi Bohatému horní regál, čímž markraběti připadl desátý díl ze všech vytěžených drahých a barevných kovu. Oddělením horního práva od lenního práva zemědělského využívání pozemků byl vytvořen základ pro svobodné podnikání v hornictví – tzv. důlní svobodu. Nezávisle na vlast¬nictví pozemku bylo možné od perkmistra získat povolení k těžbě, které jeho držiteli ukládalo povinnost, aby během několika málo dní začal s těžbou sám, nebo jako těžař zaměstnávající jiné horníky. V místech prvního nálezu byla vyměřena nálezná jáma, která byla ve freiberském revíru obvykle 7 láteř široká a 60 láteř dlouhá (14 x 120 m) a byla protažená ve směru rudního ložiska. Sousední důlní pole se nazývaly míry a v závislosti na směru toku vody se dělily na horní a dolní. Nálezné jámy a míry byly označovány hraničními kameny.