Fotograf krajinářskej je divnej tvor.
Nejvyšší tepovou frekvenci získává hodinu před a po svítání či západu. Zlatá to, magická, ta první a poslední hodina slunečního denního svitu. Zorničky rozšířené jak toxík v rauši.
Jinak nastupuje takzvaná hibernace, kdy se vlastně potuluje po světě jak tělo bez duše. Jak zrcadlovka bez objektivu. Nic ho nezajímá, ale ani netrápí. A v poledne má půlnoc.
Ač může být letní vlahé svítání, nastavá mrazení. Jak ze samotné fyzické účasti při těchto chvílích, tak z toho, že co vnímá, si touží co nejvěrohodněji uložit na věčné časy a nikdy jinak. Nikdy se to už nemusí vrátit.
A ač zapřisahlý ateista stává se katechitou, aby vyšly světelné podmínky. A budou-li okořeněné v podzimním focení mlhou či se dorozumí letní sluníčko s ranním oparem?
Svíčková od maminky ani milování s Ornellou Muti by nemělo šanci.
Na různých fotofórech se dozví, že v prvé řadě fotit krajinu v poledne není dobrá volba.
Zkusil špatnou volbu a udělal si zlaté poledne. )))
Hodinu před a po poledni.
A mé zorničky bych Vám nepřál vidět….)))