Těžba rašelin v Krušných horách

Vrchovištni rašeliniště vznikají přeměnou rostlinných zbytků v kyselém prostředí v nepřítomnosti vzduchu. V nejvyššfch partiích Krušných hor jsou velmi častá a pro zdejší obyvatele představovala od nepaméti možnost, jak se zásobit palivem na dlouhé tuhé zimy.

Největšl rašeliniště v okolí Perninku se nachází na planině mezi Abertamy a Peminkem, v místech nazývaných dříve „Barringer Haad* (Heide = vřesoviště). Zatímco dřívější těžba rašeliny v malém pro domácí potřeby nijak výrazné nenarušila charakter rašeliniště a jeho ekosystém, protože rašeliniště stačila alespoň částečné dorůstat (rychlost jejich tvorby se pohybuje kolem 1 mm za rok), velkoplošná těžba po druhé světové válce, kdy se zdejší rašelina využívala zejména pro lázeňské účely a v zahrádkářstvi, se podepsala na často nevratném zničeni mokřadnlch systémů. Rašeliniště mezi Peminkem a Abertamy bylo na třech čtvrtinách plochy vytěženo až na horninové podloži a o obnově původního systému zde i v důsledku zalesněni nelze uvažovat. Dálé se v malé míře těží ještě v okolí Hory Svatého Šebestiána.

Rašelina má své využití. Používá jako palivo, prostředek pro zvýšení úrodnosti půdy, stelivo pro hospodářská zvířata či pro přípravu léčivých lázní.

Dříve se rašelina těžila ručně. S rozvojem techniky se však dostavila i průmyslová těžba rašeliny.

Rašelina byla původně těžena ručním rýpáním kvédrů, tzv. borkováním, které bylo k rašeliništi relativně šetrné. Jednalo se o ruční těžbu, která se prováděla v květnu po zakončení jarních prací. Před vlastní těžbou bylo nutné rašeliniště odvodnit vybudováním odvodňovacích kanálů. Poté se odlesnilo a zbavilo povrchové vrstvy, tzv. mourovky.

K těžbě rašeliny se používala zvláštní lopatka zvaná želízko. Jednalo se o ostrý nástroj ve tvaru písmene L, kterým se vyrýpla tzv. borka o velikosti cihly (cca 10 x 10 x 45 cm). Borky obsahovaly až 85 % vody, proto bylo nutné, aby vyschly. Nakládaly se na trakaře a odvážely na výkladiště, kde se rovnaly jedna vedle druhé.
Asi po 10 dnech se šraňkovaly, tzn. stavěly do kapliček, vždy 3 proti sobě a čtvrtým borkem se zastřešovaly. Po dvou až čtyřech týdnech se stavěly do figur, dutých kopek, ve kterých byly ponechány až do zimy, kdy se z blat odvážely. Borkování probíhalo většinou pomístně a tak pomalu, že rašelina stačila dorůstat.

Jámy po ruční těžbě zatopila voda a vodní hladina postupně zarostla vegetací. Některá vyrýpaná rašeliniště zůstala trvale zaplavena a vznikly tůňky, které mají díky rašelinnému dnu tmavou barvu. Proces tvorby rašeliny se opakuje. Po určité době, několika set nebo tisíc let, se vytěžené rašeliniště opět změní v původní rašeliniště.

Jiným způsobem těžby rašeliny je plošná průmyslová těžba rašeliniště, která vede k jeho trvalému poškození nebo zániku. Jedná se o frézování vrstev rašeliny na odvodněném rašeliništi. Rašeliniště se frézují v malých vrstvách (4-5 cm). Nafrézovaná rašelina se suší, obrací, shrnuje a nakonec sběracími vozy odváží na tzv. výložníky. Proces těžby se opakuje až do vytěžení ložiska. Průmyslová těžba rašeliny končí v okamžiku, kdy zbývá nad matečným podkladem 60 cm původní rašeliny. Těžbou pod tuto hranici by došlo k nežádoucím jevům (např. nepřiměřené zvýšení kyselosti půdy).

Po dokončení průmyslové těžby je nutno vytěžené plochy rekultivovat. Rekultivace je možná např. lesnickou výsadbou, která má však za následek definitivní zničení rašelinného ekosystému. Další možností je přehrazení odvodňovacích kanálů, čímž dojde ke zvýšení hladiny spodní vody v rašeliništi a opětovnému nastartování rašelinotvorného procesu.