Krušné hory a jejich rašeliniště

Krušné hory jsou významné také svými rašeliništi. Najdeme zde spoustu lokalit, které jsou zároveň přírodními rezervacemi. Ať už to jsou např.

Národní přírodní rezervace Velký močál
Rašeliniště Mrtvá slatina u Kovářské
Přírodní rezervace Cínovecké rašeliniště a rašeliniště U jezera
Přírodní rezervace Georgenfeldské horské rašeliniště .

Krušnohorská rašeliniště mají mezinárodní význam .

Víme však jak takové rašeliniště vzniká?
Krušnohorská rašeliniště vrchovištního a přechodového typu začala vznikat již v raném post-glaciálu při ústupu pevninského ledovce. Při nadbytku srážkové či podzemní vody v relativně chladném podnebí, v podmínkách trvalého zamokření terénu a v prostředí chudém na živiny a bazické kationty docházelo postupně k rozvoji rozsáhlých porostů vlhkomilných mechorostů rodu Sphagnum – rašeliníků, které nahradily původní ostřicovo – blatnicové močály odpovídající kontinentálnímu klimatu pozdní doby ledové. Podmínkou takového vývoje byl především trvalý nadbytek vody v rozměrných odumřelých buňkách, zvaných hyalocyty.

Husté a trvale přirůstající porosty rašeliníků jsou proto neustále nasyceny vodou; v jejich spodních vrstvách tak vládne anaerobní prostředí, při němž je blokován normální rozklad odumřelých rostlinných pletiv a dochází k tzv. rašelinění. Zatímco rašelinné vrstvy v průběhu posledních tisíciletí postupně „přirůstaly“, extrémní podmínky těchto rašelinišť ( silné zamokření, silná kyselá reakce půdního prostředí a naprostý nedostatek živin ) nedovolovaly rozvoj normální lesní vegetace.

Charakteristická vegetace horských, klimaticky podmíněných rašelinišť ( vrchovišť )tak po celou poledovou dobu zůstala – bez ohledu na postupné změny podnebí – pozoruhodně neměnná. V současné době proto tyto biotopy představují památné pozůstatky původních vegetačních forem raného post-glaciálu, které jsou do značné míry podobné tundře dalekého severu a často poskytují útočiště typicky severním druhům rostlin a živočichů.

Vrstvy rašeliny, vznikající postupným přirůstáním rašeliníku, dosahují na některých krušnohorských lokalitách až osmi metrů.

Po dosažení určité kritické výšky vrchoviště odroste rašeliník z dosahu zamokřených horizontů, jeho růst se zpomalí a nakonec ustane; ve vegetaci převládnou malé keříky ( brusinka, vlochyně, šicha, vřes ), nebo některé traviny a živé rašeliniště se přemění ve vřesoviště, postupně zarůstající rašelinnou klečí nebo vzácně borovicí blatkou, břízou pýřitou a smrkem ztepilým. Konečnou fází tohoto vývoje pak představují rašelinné smrčiny, blatkové bory a porosty rašelinné kleče – přirozená vegetace organogenních půd na náhorní planině východních Krušných hor.

V posledním století byl tento přirozený vývoj vegetace horských rašelinišť v Krušných horách výrazně urychlen jejich umělým odvodňováním, které bylo prováděno v souvislosti s pěstováním lesa a s lokální těžbou rašeliny, probíhající zejména v 19. století. Na území jednotlivých přírodních rezervací i celé přírodní ptačí rezervace Východní Krušné hory jsou proto v zájmu postupné revitalizace těchto památných biotopů dříve vybudované hydromeliorační sítě rušeny hrázkováním odvodňovacích příkopů. tyto práce jsou souběžně prováděny na české i německé straně státní hranice.V důsledku toho dohází k postupnému zadržení vody, zvýšení hladiny podzemní vody a jejímu rozlití v prohlubních a vytvoření jezera. V těchto místech dochází k odumírání nerašeliništní vegetace, návratu vodního ptactva a k rozmnožení obojživelníků v těchto nádržích. Zároveň se navrací původní flóra.